8. 7. – Úterý – Den patnáctý
Tento zápis dopisuji až popozítří tohoto dne, takže si jen těžko vybavuji detaily, podrobnosti a myšlenky. I tak toho není moc co říci.
Jsem unavený a mám zvýšenou teplotu, něco málo přes 38, takže zůstávám v táboře, ale tentokrát ne sám. Je tu i Honza, takže se můžu v klidu kurýrovat a spát, což také činím skoro celý den.
Párkrát jsem se probudil a zase rychle usnul. Jen jednou jsem měl při probuzení nutkavý pocit, že jsem měl něco udělat a vzpomenu si, že po mně Fík chtěl, abych mu usušil dřevokazné houby, jestli bude pěkně.
Když jsem došel k ohništi, kde měly houby být, krabičky, které je dříve ukrývaly, byly prázdné. Honza předměty Fíkova výzkumu našel rozšlapané a spálil je. Prostě věda. Snad brzo najdeme nové.
Potěšilo mě, že se Honza chytl nápadu, co jsem včera dostal a provedl, totiž, že umyl všechny špinavé ešusy, které se porůznu povalovaly kolem ohně.
S ešusy se pojí i zvláštní rituál, prováděný skoro před každým jídlem, který vznikl tak nějak mimoděk a možná i trochu nesmyslně a zbytečně. Tedy ne možná. Jedná se o to, že většina lidí nechává svůj ešus po dojedení pokrmu někde u ohně a vzhledem k tomu, že si je jich řada podobných, často dochází k tomu, že si je někdo při následujícím jídle splete a pak jsou kvůli tomu zbytečné debaty. Některým to ovšem nevadí.
Probudil jsem se pak znova až k večeru, když se vrátila jedna z výprav. Chyběla nám voda. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout a trochu se hýbat, proto jsem se s nimi vydal k řece. Stejně jsem si chtěl vyprat i pár věcí, ať mám nějaké oblečení do rezervy. Stejně sice chodím skoro pořád v tom samém, ale lepší být připraven.
Při praní jsem málem párkrát spadl do vody, hlava se mi točila pekelně a po deštích velmi divoká řeka jako by mě volala. Naštěstí všechno dopadlo dobře.
Hladina je oproti mé poslední návštěvě v těchto místech opravdu o dost výše, aspoň o půl metru. I proud je rychlejší a dravější.
Večer se zase dopuju vitamíny a říkám si, že i kdyby mi líp nebylo, musím už z tábora zítra vypadnout a věnovat se svému výzkumu, nebo aspoň někomu pomoci. Přeci jen, na rýžování ta řeka teď opravdu není.
7. 7. – Pondělí – Den čtrnáctý
Včerejšek se opakuje. Aspoň tedy co se vstávání týče.
Dnes je to týden, co jsme tady.
Už je mi o mnoho lépe, klidně bych se vypravil na nějakou méně náročnou výpravu, ale raději dnes zůstávám v táboře a hlídám. Respektive, starám se o celý tábor. Přeci jen, vždy zde musí někdo zůstat. Dříve to bývali dva, teď tu jsem sám. Někdo by to třeba mohl brát jako den odpočinku a flákání se, kterou by měl člověk uvítat, ale mi to přijde spíše jako strašná ztráta času, kterou bych si raději odpustil a místo toho se věnoval pořádně svému výzkumu.
Co se týče táborové služby, bylo by dobré, kdybychom se nějak rozumně střídali po dvojicích tak, aby na každého vyšla stejná porce dní. Jenže tohle tady zatím moc nefunguje. Někdo nebyl ještě vůbec, někteří už zase dvakrát.
Když všichni odjeli za prací, zůstal jsem v podstatě sám uprostřed hlubokých lesů – nebo tedy toho, co z nich zbylo. Je tu se mnou ještě Gori, ale ten spí v autě a nejspíš prospí celý den.
Začal jsem s úklidem tábora – umyl ešusy, dal sušit spacáky, které byly po další prochcané noci v mnoha případech úplně durch.
Jen sluníčko se ne a ne ukázat. Uvědomuju si, že do večera věci nemají šanci vyschnout a připravuju se na to, že je pak budu muset dosoušet u ohně.
Spoustu síly mi sebralo shánění dřeva, které jsem musel často ještě sekyrou krátit. Ještěže ho všude kolem bylo dost, také spousta pár uschlých břízek kousek nad táborem, které byly ale hodně nasáklé vodou, ale i tak hořely vcelku slušně.
U ohně jsem strávil opravdu hodně času, už proto, že mi nechtěl moc hořet, obzvlášť když jsem si vařil čaj. Vítr mi při tom taky zrovna nepomáhal. Přijde mi, že máme kolem ohniště zvláštní vzdušené víry, protože dým se točil opravdu podivně. Především tam, kde jsem zrovna byl. Jak typické. Pěkně jsem se vyudil.
Vodu na čaj jsem neměl bohužel z řeky, protože ta nám zase došla, byť to pro ni je jen kousek. Musel jsem si vystačit s malinkým potůčkem, který vznikl po posledních deštích stékáním vody z okolních svahů. Výhodou (nebo nevýhodou) bylo, že už při nabírání měla barvu čaje a dokonce měla už i příchuť, takže jsem nemusel používat ani čajové pytlíky. Stačilo jen převařit.
A ani to nebylo úplně nutné.
V souvislosti s tím mě napadá, že je skoro neuvěřitelné, jak je zatím všechno, co se mého žaludku týká, úplně v pořádku. Většina už měla nějaké menší komplikace, po přechodu na naši současnou stravu sestávající pouze z nudlí a polívek z prášku, případně výjimečně nějakých konzerv.
Den utekl neuvěřitelně rychle a mám pocit, že jsem nic nestihl, i když jsem se prakticky vůbec nezastavil.
Kolem sedmé se začínají trousit zpátky kluci, se kterýma jsem se pak jal chystat večeři.
Kolénka s cukrem, nebo s konzervou. Sladké beru jako vítanou změnu, jiní trochu remcají a kloní se ke konzervě. Všem už lezou těstoviny krkem, ale mi zatím pořád chutná.
Přeci jen, jídlo a voda jsou to, co člověk potřebuje opravdu k životu. Zvláštní, že si tohle člověk uvědomí většinou až tehdy, když mu obojí schází.
Nebo jen tehdy, kdy se dostane do situace jako my, do tak trochu jiného světa.
6. 7. – Neděle – Den třináctý
Všichni jsme si trochu přispali a vstáváme až kolem deváté. Počasí se tváří všelijak, občas trochu sprchne, občas svítí sluníčko. Ale mouchy jsou pořád.
Motá se mi hlava, škrábe mě v krku, ale zatím to moc neřeším. Hned po snídani skládající se ze sušenky a čaje jdu pomoc s přípravou vybavení nutného pro práci Mária. Čeká mě stereotypní a vcelku fyzicky náročná práce v uzavřeném stanu, která vyčerpává psychicky i fyzicky.
Tak trávím celé ráno, nebo spíše dopoledne, až do oběda. Někteří mezitím procházejí zdejší kopce a pracují na svých výzkumech, ostatní pracují v táboře.
Po obědě, který mě po dlouhé době opravdu nasytil, jsme se rozdělili na dvě skupiny.
První šla s Dejvem hledat permafrost a nové pegmatity, druhá, do které jsem patřil i já, jela s Jindrou objet nějaké staré dutiny na pegmatitech, kterých si všiml cestou sem.
Vyrážíme a já si nejsem jistý tím, jestli budu schopný dlouhou trasu, kterou Jindra avizoval, ujít. Přeci jen jsem pořád unavenější a unavenější, rád bych si odpočinul a prospal celý zbytek dne, ale připadal bych si pak jaksi nadbytečný a méněcenný. A tak se vyhecuju a zatnu zuby.
Nejprve jsme zastavili u řeky, abychom si chvíli zachytali. Byl jsem zase s Vávrou, tentokrát ale pouze ve dvojici. Dostali jsme 25 minut, když nás Jindra nechal vysadit na cestě nepříliš vzdálené od řeky. Cesta k řece ale trvala déle než 10 minut, protože jsme se museli prodírat přes husté porosty bříz, které maskovaly řadu slepých větších i menších ramen řeky, ale také bažiny a jezírka. Sotva jsme došli k řece, udělali jsme pár náhozů a šli jsme pomalu zpátky. Už tak jsme přetáhli o víc jak 10 minut.
I tak jsme na Jindru u silnice čekali další skoro půl hodinu.
Vyrazili jsme dál a našli několik perspektivních pegmatitových žil.
Při jejich prohledávání jsem jen těžko sbíral zaujetí a nadšení dřívějších dnů, byl jsem rád, že vůbec stojím. Tak to šlo na několika místech, kde jsem si i tak nasbíral pár zajímavých vzorků.
Poté jsme dorazili do jednoho karového údolí, kde jsme zkusili vykopat permafrost. Tedy ostatní to zkoušeli, já už neměl pomalu sílu ani stát, a tak jsem si lehl do trávy. A kdyby kolem nelítala mračna much, asi bych na místě usnul.
Cestou zpět nás zastihl déšť, který nám velmi ztížil cestu. Několikrát jsme se málem převrátili na svazích porostlých trávou, která teď byla pořádně kluzká. Málem jsme také několikrát někde zapadli. Nejzajímavější pak byl okamžik, kdy jsme zastavili na vrcholku jednoho hřebene a před námi se směrem dolů ze svahu rozprostíral les. Náš řidič zjevně váhal, zda nemá pokračovat napřímo lesem, nejkratší možnou cestou do tábora, ale Jindra mu to rozmluvil.
Asi po hodině náročné jízdy, dlouhé asi 8 km, jsme se ve zdraví vrátili do tábořiště a zapadli do stanů.
5. 7. – Sobota – Den dvanáctý
Jsme v jedné šestině pobytu zde. Vlastně možná i něco málo přes. Zatím pořád přesně nevíme, kdy a jak pojedeme zpátky. Volil bych letadlo, ale to je spíše nereálné přání. Cesta vlakem je ale strašná ztráta času. Stejně si ji nejspíše budeme moci užít ještě jednou.
Vstali jsme v šest, lehce posnídali a začali balit celý tábor. Nacpat to všechno do aut se nám podařilo jen s velkými obtížemi, trvalo to sice dlouho a neobešlo se to bez řady menších komplikací, ale podařilo se.
Vydali jsme se na lokalitu, na které bychom měli údajně strávit až 14 dní, ale nikdo vlastně přesně neví a všechno se tak nějak jenom proslýchá, přes dva, tři lidi, a když se člověk zeptá přímo Jindry nebo Dejva, tak se stejně nic moc nedoví, protože nic není jisté. Kolik času bude potřeba, tolik ho bude.
Cesta nám trvala asi 3 hodiny. Jako obvykle jsem její část v přecpaném autě prospal. Museli jsme dokonce projet i velkou řekou, s obavami, ale také s nadšením. Zase něco nového. Vše nakonec dopadlo dobře, vodu jsme nenabrali, na rozdíl od některých, kteří sušili svá auta na břehu. Projeli jsme také bažiny, lesíky, zajímavá údolí i stepi.
Náš nový tábor jsme rozbili na lokalitě zvané Barum Bayan. Vybrali jsme si malou louku na kraji modřínového lesa, od které to bylo jen asi 15 minut k řece. (Hurá! Konečně se umyjeme.)
Tohle místo má na první pohled jedinou vadu, a tou je nepředstavitelné množství hmyzu, konkrétně tedy much, komárů a hovad. Jsou zde v takovém množství, že si člověk musí chvílemi dávat bacha i na to, co vlastně vdechuje. Můžeme je zabíjet po desítkách jedinou ranou. Ale sami máme také mnoho ran. Tady ani repelenty nepomáhají.
Po pozdním obědě jsme vyrazili s Jindrou, Dejvem, Fíkem, Honzou a Milanem na permafrost. Respektive hledat jej. Při stoupání do kopce po louce plné zarostlých děr si říkám, že už budu muset vážně obout kotníkové boty, protože v současných, spíše vycházkových botách, ve kterých jsem chodil doteď, se tady kotník zvrtne raz dva.
Šli jsme asi 4 km, převážně do kopce, chvílemi po hřebeni. Cestou jsme chytali kobylky a sarančata na večerní rybaření. Jsou tu větší než u nás, a také mnohem hlasitější. Několikrát jsem se pořádně lekl, když mi ty potvůrky vylétaly s obrovským rámusem z pod noh.
Jsou zde opravdu krásné a poměrně rozsáhlé modřínové lesy. Dole v údolí, kolem řeky, je většinou nízký porost bříz, na který navazují louky s několika málo solitéry, které pak ostře přecházejí právě do modřínových lesů. Jiných dřevin tady moc není.
Kromě drobné zvěře zde v lesích žijí i divoká prasata, jeleni, zvěř srnčí, ale také predátoři, jako medvědi, nebo vlci. Vlčí trus se nám dokonce podařilo najít. Na chvíli mě přepadla touha nějakého vlka či medvěda vyfotit, ale přeci jen je to dost riskantní, tak jsem na rozpacích, zda o takové setkání opravdu stojím. Snad jindy.
Občas se zastavujeme a zkoušíme se prokopat na permafrost. Je to práce skoro za trest, protože mračna much a hovad si nedají pokoj a neustále doráží, jen za chůze je to snesitelnější.
Jindra nás vzal i na své tajné naleziště drahokamů, kde jsou krásné křišťály a záhnědy, často i neskutečných rozměrů. Mít pár takových kousků doma je sen každého začínajícího geologa, ale kdo se s tím má odtud tahat.
Strávili jsme zde jen chvíli, protože jsme byli domluvení, že ještě večer půjdeme chytat ryby. Není mi moc dobře, už od rána mě škrábe v krku. Předcházející náročné dny udělaly své. I tak cestou zpátky do tábora, kterou volíme skrz les po hřebeni kopce, běžím spolu s ostatními, abychom byli zpátky v táboře ve stanovený čas. I tak jsme (klasicky) víc jak půl hodiny přetáhli.
Po návratu a menších komplikacích s řidiči, kteří tu opět nějakou dobu nebyli, jsme vyrazili k řece.
Rozdělili jsme se do tří skupin, které byly postupně vyloženy na třech úsecích toku, a začali jsme plni očekávání a nadšení chytat.
Asi po půl hodině jsem předal svůj prut Vávrovi, se kterým jsem byl domluvený, že se budeme střídat, a začal jsem rýžovat zlato. Nebo se o to aspoň tedy pokoušet, neboť má průprava v této činnosti sestávala pouze ze zhlédnutí několika videí, a přečtení nějakých základních postupů. Snad mi k tomu řekne později víc Jindra, až bude trocha času.
Dejv byl naštvaný, protože náš řidič se rozhodl také chytat a se svým obřím prutem nám prošel řeku napřed a všechno vyplašil. Proto se rozhodl, že půjdou s Vávrou chytat proti proudu. Díky tomu jsem získal větší klid a prostor na rýžování, ale také konečně i na koupel, která byla v ledové vodě vcelku rychlá, ale příjemná.
Každopádně to, že jsem byl více než 2 hodiny nohama ve studené vodě, v kombinaci se škrábáním v krku mě vcelku děsila, ale jiná možnost nebyla. Po návratu usínám v našem novém táboře s obavami.
4. 7. – Pátek – Den jedenáctý
Chvíli po čtvrté hodině mě budí Jindra s tím, že jdeme kopat. V noci byla pořádná zima, i ve spacáku. Párkrát jsem se kvůli ní i vzbudil. A to jsem byl dobře oblečený. Příště budu muset přidat ještě aspoň jednu vrstvu.
Vypili jsme trochu čaje a vyrazili v malé skupince bádat.
Náš cílový pegmatit se nacházel poměrně daleko, až na druhé straně táhlého hřebene, po kterém jsme museli stoupat víc jak půl hodiny, než se trochu zmírnil a přešel téměř do rovinky. S hromadou nářadí to byla vcelku slušná rozcvička do nového dne.
Na místo jsme dorazili něco po páté a hned se dali do práce.
Po zběžném obhlédnutí toho, co zde bylo vyházeno už dříve Číňany a odstranění větších kamenů a soušky, jsme si rozdělili nářadí a místa.
Zatímco ostatní pracovali v hlavní jámě, já byl poslán kousíček výše, ke staré vybrané dutině, kterou jsem měl prokopat a propojit se zbytkem. Po čtyřech hodinách vyčerpávající práce jsem byl tak unavený, že už jsem pomalu neuzvedl ani krompáč. A jelikož nastal čas střídání, vydal jsem se do tábora pro další skupinu. Nic jsem za celou dobu nenašel, snad jen trochu nabublaného materiálu značícího blízkost dutiny, ale to je tak vše. O to větší jsem pak měl radost z nálezu, který se mi podařil při cestě zpátky.
Našel jsem řadu střípků, větších i menších úlomků nějakých krystalů, které se válely v trávě a o které někdo v minulosti zjevně nejevil zájem. Kromě několika křišťálů a citrínů se mezi nimi daly nalézt i topazy, i když tím, co je co, si nikdo nebyl tak úplně jistý a v řadě vzorků se názory našich geologů pak při následném určování rozcházely.
Po návratu do tábora a krátkém odpočinku jsem šel s výzkumem pomoci Dalíkovi. Respektive spíše dokumentovat jeho práci. Fotil jsem stromy, které navrtával a měřil.
Netrvalo to dlouho, pohybovali jsme se jen v okolí tábora a tak jsem brzy zase vyrazil za skupinou pracující nahoře na hoře.
Cesta se zdála mnohem delší než ráno, snad proto, že jsem byl už dost unavený a slunce už zase pořádně pálilo.
Počasí nás potkalo vskutku zvláštní. Období dešťů bylo oproti normálu posunuto, proto ty noční bouřky. Ať už pršelo, nebo ne, v noci bylo vždy chladno a teploty klesaly k nule, přes den pak slunce pálilo tolik, že jsme se skoro všichni spálili. Některým napomáhají ani opalovací krémy.
Po příchodu k jámě jsem zjistil, že v mojí práci nikdo nepokračoval, a že tak přišlo všechno vniveč. Co na tom, že jich tam bylo dost a vždycky minimálně 3 odpočívali a neměli co dělat. Trochu mě to zamrzelo, ale co naplat. Hlavně že se podařilo konečně něco najít.
Chvíli jsem si prohlížel nalezené vzorky a pak vyrazil s Davidem a Dejvem pro to, co jsme s Dejvem vykopali už v předchozích dnech na svahu ležícím jen hřeben a údolí daleko.
Cestou jsme vylezli na pár žulových skal protkaných žilkami pegmatitu a také dál rozšiřovali naši botanickou foto sbírku. Dokonce se nám mimo jiné podařilo vyfotit i sokola.
Dejv se od nás v půlce cesty odpojil a tak jsme k naší záhnědové dutině pro vzorky dorazili jen s Davidem. Po umytí deštěm vypadly ještě lépe než po vykopání. Ještě chvíli jsme se vrtali v zemi, udělali pár fotek a vyrazili na cestu zpátky.
Do tábora jsme došli šíleně unavení, poobědvali jsme a chvíli odpočívali ve stanech. Na chvíli jsem dokonce i usnul a probudil se úplně propocený, ze stanu se během chvíle stala sauna.
S táborovou službou jsme si pak chvíli povídali u ohně, který byl poctivě udržován celý den.
Naše další výzkumná vycházka byla tak dlouho oddalována pro focení a prohlížení vzorků, že jsem se nakonec připojil až k večerní výpravě na pegmatit.
Mimo jiné jsme se chvíli bavili i trochu jinak – zaházeli jsme si s balónky. Byla to příjemná zábava, která mě vytrhla z jakési začínající pochmurné nálady. Je dobré se občas trochu odreagovat.
Večerní bádání nám trochu narušila přeháňka, kterou jsme ovšem ignorovali. I tak jsme tam nezůstali příliš dlouho a vrátili se zase do tábora, který jsme měli následujícího rána opustit.