Mendelova univerzita v Brně 

Zážitky z expedice MONGOLIA 2014 v podání Vaška Peciny

DEN 1-10

3. 7. – Čtvrtek – Den desátý

Brzo ráno zase přišla bouřka. Smrdím. Už dlouho jsem se nepřevlékl, bez umytí mi to stejně přijde zbytečné. Chvíli zvažuju, jestli nevyběhnout ven a neopláchnout se jen tak, stejně ještě všichni spí. Jenže jsou sotva 4 °C, je mi zima skoro i ve spacáku. Myšlenku proto rychle zavrhám.

Bouřka je silnější než včera. A přímo nad námi. Tak silné hromobití jsem ještě nezažil. Možná to je tím, že je tady všechno nějak líp slyšet. A tenké stěny stanu tomu ještě pomáhají. Déšť vytrvale buší a chce vstoupit dál.

Ráno se řeší další průšvih. Vypilo se toho večer opravdu moc. Spousta lidí má kocovinu, někteří se nevyspali, protože tahali opilce do stanů. Prostě velkolepá oslava našeho příjezdu zde. Nejspíše nás čeká proslov. Nejprve jsme ale v užším kruhu vypracovali seznam úkolů, co je třeba udělat. Kromě sušení chleba, zabezpečení zásob, sepisování stavu a množství potravin… bylo na předních příčkách mezi nejdůležitějšími věcmi zjebat řidiče. Svou nezodpovědností nás okrádají o čas i o sílu a je třeba ukázat, kdo je tady pánem.

Jindra a ostatní kopáči brzo zmizeli, takže jsem musel dnes geologii oželet. Navíc jsem slíbil Fíkovi, že mu půjdu pomoc s jeho výzkumem místního ptactva, na jehož dokumentaci neměl nikdo kromě mě dostatečné fotografické vybavení.

Přidáváme se k dendrologicko-pedologické skupině směřující do kopců měřit a zapisovat dřeviny. Brzy je ale opouštíme, protože Fík prohlásil, že je na ptáky pozdě a že nemá smysl se ani o nic pokoušet. Dalším důvodem bylo, že jsme našli erozní rýhu, která vypadala po deštích na to, že by při patřičném prokopání mohla obsahovat vodu. Pustili jsme se do kopání, leč bezúspěšně.

Po návratu do tábora jsme se zapojili do místních aktivit, jako skladování potravin, přípravy oběda, hlídání ohniště a podobně.

Ve volných chvílích byl čas i na odpočinek. Ležím v malém lesíku mezi kořeny statného modřínu, poblíž naší nepodařené study a dalších menších nádržek na vodu. Mám odtud výborných přehled o tom, co se děje na cestě vedoucí do tábora a přitom jsem dobře schovaný. Dokonce tak dobře, že jsem oklamal i sysla.

Po prvním zašustění trávy jsem jej sice ještě nepoznal, neboť jsem mihnuvší se zvíře považoval spíše za lasičku. Ale sysel se nebál, nebo o mně vážně nevěděl a přišel blíže, sotva na dva metry. Také si vylezl na kořen modřínu, postavil se na zadní a pak se na mě dlouze zadíval, stejně jako já na něj. V tomto stavu jsme setrvali hodnou chvíli a ještě nějakou dobu by to tak vydrželo, kdyby nás nevytrhli kluci.

Za pár hodin přichází Jindra, se kterým se spolu s Fíkem a Honzou Kynickým vydáváme pro vodu, která nám už zase schází. Původně jsme měli navštívit nějaká tajná místa, která zná jen Jindra a členové první zdejší expedice, ale nakonec jsme jeli do nedaleké vesničky ležící pár kilometrů od našeho tábora. Nabrali jsme onu vytouženou kapalinu ze studny čerpající až z hlubin permafrostu, takže byla voda velmi příjemně chladná a osvěžující.

Po návratu jsme s Davidem odpoledne vyšli na menší výpravu, na které jsme pokračovali v dokumentaci zdejší flóry.

Druhů je zde skutečně nespočet a je zajímavé sledovat, jak se vlhčí společenstva ve zbytcích lesa skládají převážně z trav, zatímco holé stráně, povětšinou podstatně sušší, zarůstají nejrůznějšími bylinami, často i sukulentními rostlinami. Pracujeme několik hodin a stejně se nám povedlo zmapovat jen malou část přítomného.

V předvečer pak vyrážíme s Fíkem znovu pozorovat a fotit ptactvo. Jako cíl jsme si vybrali jeden z hřebenů, na který jsme doposud moc nechodili, skrz malé prudké údolíčko, kde se ptactva zdržuje hodně. Na vrcholu hřebene našel Fík poměrně pěkný topaz, zatímco jsem fotil. Sebral mi ho skoro z pod nohy, achjo.

Krajina je vskutku nádherná, v záři zapadajícího slunce se blyští chmýří odkvetlých rostlin, třpytí se pavučiny a některé svahy se schovávají do stínu.

Vracíme se do tábora. Když topaz vidí Mário, chce jít hned na místo nálezu, takže musím znovu vybíhat celý kopec. Připojí se k nám i Pavel a společně prohledáváme dosud neprohledávané výkopy pegmatitu. Vzorky ale za moc nestojí. Stmívá se a není už tolik vidět.

V táboře se rozdělujeme na 3 skupiny, podle toho, kdo kdy chce jít kopat. Jdu až ráno, takže odcházím brzo spát.

2. 7. -- Středa -- Den devátý

Vstáváme ve 4 hodiny a jdeme zase hledat.

Je zima, mokro, ale obloha je jasná a vypadá to na pěkný den. Naši řidiči ještě spí a odmítají tak brzo vstávat, takže jdeme v promočených věcech ze včerejška. Zahříváme se douškem slivovice, posnídáme sušenku a za stálého hecování od Jindry vyrážíme.

Utváříme dvě skupinky na dvou výchozech pegmatitu. Horní prokopává zeminu a má vcelku úspěchy, u nás, níže na svahu, kluci odkopávají svrchní část země a já pak vylamuju velké pegmatitové desky a aplit ve snaze najít nějakou dutinu. Nedaří se. Vcelku rychle jsme u toho ale uschli, jen v botách je ještě mokro, ale to téměř nevnímáme.

Děláme do desíti, pak s Dejvem ještě jdeme na naše místo pod modřínem, kde si hodláme spravit chuť. Přidává se k nám i Jindrův brácha, Honza. Od něj se učím, jak správně postupovat při nalezení zajímavého krystalu na podložce a pak další různé geologické fígle.

Opět se nám podaří najít řadu zajímavých vzorků, ovšem zajímavých spíše pro nás nadšence, nepříliš pohledných.

Po hodině práce odcházíme do tábora, kam dorážíme opět jako poslední. Část lidí odjela ještě něco shánět do Ulánu, takže v táboře zůstala jen hrstka kluků. A od se dozvídáme o tom, že nastal první problém.

Není voda. Ta ve studně je tak špinavá, že se nedá pít, spíše připomíná močůvku. Čeká nás perný zbytek dne. Do města totiž odjeli oba řidiči, kteří se vrátí až pozdě večer, a nám tak zůstalo pouze auto, které si nikdo řídit netroufá. A o jiném zdroji pitné vody v okolí nikdo z nás neví.

Slunce jakoby vytušilo naši situaci a začalo pálit ještě více. Nemá smysl moc kopat a dřít se, máme pro 9 lidí sotva litr vody, plus já mám ještě schovanou colu, ale ta podle některých žízeň spíše umocní.

V táboře není co dělat a tak kolem druhé vyrážíme s Davidem na menší botanicko-geologickou výpravu, na které chceme zmapovat zdejší flóru.

Můj výzkum těžby zlata a rekultivací po těžbě bude na mnoha místech nereálný, a tak mě napadlo zkusit dělat něco navíc, k čemuž se s nadšením připojil i David. Čeká nás ale velmi náročný úkol -- květena je zde velmi bohatá, a byť ji mapujeme jen pomocí fotoaparátu, bude velmi obtížné zaznamenat všechno.

Pohybujeme se po svazích jen velmi pomalu, nejen kvůli Davidovu zranění, ale i proto, že je vlastně pořád na co koukat.

Po návratu do tábora mám nutkání být chvíli sám. Přeci jen nejsem zas tak společenský člověk a poslední dny nebylo kam utéct. Na chvíli proto odbíhám k nedaleké skupině žulových balvanů, kde můžu klidně přemítat.

Sedí se tu dobře, mám dobrý výhled a přitom nejsem vidět. Dívám se na poskakující párek ptáčků na protějším kameni, kteří tu zřejmě někde mají hnízdo. Kousek pode mnou kvetou lilie. Ještě níže je velká erozní rýha, která má zvláštní podobu kaskád s vystupujícím žulovým dnem. Na protější kvetoucí stráni se po místně objevují osamělé, živé i uschlé modříny, které se pak s blížícím se vrcholem kopce rozrůstají v les. Na nebi krouží luňák. Lituji, že jsem si nevzal zápisník. Napadá mě tolik myšlenek a veršů, že bych popsal snad deset stran.

Celý den jsem pořádně nic nejedl, a kromě ranní slivovice a pár loků coly jsem ani nic nepil. Jsem trochu unavený. Večer si povídáme u ohně, nemůžeme si uvařit ani večeři, protože naše potraviny sestávají většinou z těstovin, které neuvařené nechutnají zrovna dobře.

Vodu dál zkoušíme hledat v okolí, ale marně.

Kolem 11 přijíždí zbytek výpravy.

Nevím, co všechno přivezli, protože už ležím ve stanu v polospánku. Podle kraválu co venku je ale tuším, že asi dost alkoholu. Vypráví příběhy a řvou dlouho do noci.

1. 7. -- Úterý -- Den osmý

Vstáváme ve 4 hodiny po asi třech hodinách spánku. Dobalujeme věci a chystáme se na výsadek na nádraží. Nastávají drobné zmatky, protože si nejsme jistí, podle kterého času se řídí harmonogram zastávek a v kolik teda vlastně přijedeme. Naštěstí jsme to trefili dobře. Poslední minuty už jedeme velmi pomalu, takže máme čas si prohlížet město. Působí vyprahle, nepříliš moderně, ale jinak vcelku přívětivě. Snad je to jen tím, že máme radost, že konečně vypadneme z vlaku.

Okamžik výstupu jsme si pro klasický spěch a rychlost nestihli ani pořádně užít. Odnosili jsme věci na parkoviště před hlavní budovu nádraží, kde na nás už (naštěstí) čekali naši dva řidiči s auty, které se měly stát na následující měsíc jednou z věcí, na kterých bude záviset náš život. Jen stěží jsme se do nich poskládali a vyjeli do ulic.

Rušný provoz plný netrpělivost, chaosu a troubení, tak typický rys východní Asie, panoval i tady. Snad jen s tím rozdílem, že tady byla převaha aut a ne motocyklů. Během chvíle jsme dorazili na Technickou univerzitu, kde jsme měli slíbené ještě nějaké přístroje a kde měl Jindra domluvenou schůzku s místním šéfem geologického ústavu.

Čekali jsme v areálu kousek od hlavní budovy. Někteří šli vyměňovat peníze, zásobovači šli shánět jídlo a ze zbytku, který zůstal u aut, jsme si já s Milanem a Jardou zahráli s místními na zdejším parkovišti fotbal.

Mongol, jen o pár let starší než my, si před univerzitou zkoušel různé finty s balónem a tak jsme se optali, jestli se nemůžeme přidat. Záhy jsme utvořili 2 týmy po 3 lidech a začali malý mezinárodní zápas pod dohledem naší kamery. Naštěstí jsme reprezentovali vzorně a vyhráli jsme, ještě důležitější ale bylo, že jsme si to všichni užili.

Během hry jsme zažili i něco pro mě naprosto nevídaného. Na parkovišti nebyl velký provoz, ale když už někdo jel, vždycky se vyhnul našim improvizovaným brankám a objel nás největším obloukem, jakým to šlo. Něco takového se mi u nás nikdy nestalo, co si ze své dlouholeté historie pouliční kopané pamatuju.

Následovalo další čekání, které zapříčinilo to, že v Mongolsku považují úterý za nešťastný den a často neotevírají obchody, někteří ano, ale až devíti hodin... a do té doby byl ještě čas. Dlouhou chvíli jsme si ukrátili návštěvou části místních geologických sbírek, načež jsme byli pozváni do zdejší knihovny, kde jsme si mohli, v nových publikacích, prohlédnou i nejlepší vzorky minerálů nalezených v Mongolsku. Opravdu bylo na co koukat a snad pro všechny z nás to bylo motivující. Kluci taky vedoucímu ústavu, který nás hostil, sežrali skoro všechny bonbóny.

Další čekání. Jsme unavení a hladoví, proto si postupně odskakujeme do místní kantýny. Jídlo bylo velmi dobré, porce vydatné a prostředí příjemné. K tomu všemu okouzlující studentky domalovávající zdejší atmosféru do velmi příjemného obrázku.

Po obědě jsme konečně vyrazili dál. Každé auto jinam. My jsme s naším řidičem Gorim vyrazili k němu domů, kde jsme potřebovali vyzvednout lano. Cesta v ulicích čtvrti, ve které žil, se snad ani nedala nazývat cestou. Hliněná, s takovým množstvím hrbolů a děr plných kaluží, že by si i cesty u nás připadaly nudně a nezajímavě. Pak jsme jeli nakupovat do zdejšího supermarketu, kde jsme se potkali i s druhým autem a vyrazili konečně z města, do hor. Někdy krátce po výjezdu z města mě únava už přemohla a usnul jsem.

Probudil jsem se při placení vstupného za vjezd do parku. Od vrátnice jsme jeli jen kousek, k nedaleké řece, kde jsme měli v plánu se po týdnu ve vlaku pořádně umýt. Řada z nás to tak učinila, ale ne všichni. Poblíž řeky tábořily rodiny a podle množství rozbitých lahví od alkoholu na zemi to vypadalo, že nejen ony. Zatímco jsme se oplachovali, došlo k prvnímu zranění.

David, který směle vstoupil do řeky, vycházel z ní teď s bolestivou grimasou. O jeden ze střepů si rozřízl nohu. Rána byla hluboká, plná bordelu z řeky a poměrně dost krvácela, takže mu ji Vávra s Jindrou museli důkladně vyčistit a ošetřit. Snad to Davida nevyřadí na moc dlouho.

Vyrazili jsme k místu, které se mělo stát naším prvním tábořištěm. Všechny nás uchvátily hory, zelenavé, často se skalnatými vršky, nebo jen chaoticky rozmístěnými skálami, balvany, umírajícími lesy, ale i živými zbytky modřínových porostů.

Tábor jsme rozbili v místě, kde se sbíhají dvě údolí do jednoho, kterým jsme přijeli a kterým vedla velmi sporadicky používaná cesta. Měli jsme krásný výhled na jeden skalnatý vrchol, nedaleko tábora se nacházel malý lesík a něco, co vypadalo jako zbytky potoka.

Vytvořili jsme dvě skupiny, z nich první měla za úkol vyložit věci z aut, postavit tábor a vykopat studnu. Druhá skupina pak vyrazila prohlídnout částečně odkryté a vykopané pegmatitové žíly, které zde obsahují krystaly záhněd, křišťálů a vzácně i topazů. V této skupině jsem byl i já.

Nejprve jsme zběžně prošli terén a pak se hned rozešli na Jindrou vytipovaná místa a jali se hledat ony tolik žádané a blyštivé poklady. Řada z nich se válela na povrchu, ale už mírně navětralé, bez lesku, často i poškozené. I tak je zprvu sbíráme plní nadšení, neboť to jsou vzorky, ze kterých bychom doma byli unešení. Postupně jsme se začínali přehrabovat i ve vykopaných jámách a ve vyházeném materiálu, zde už byly vzorky zachovalejší a podařilo se nám najít i pár malých, leč nekrystalových kousků topazů. Já jsem měl samozřejmě smůlu a nenašel nic.

Po chvíli jsme se oddělili spolu s Dejvem a Jindrou a vyrazili směrem k velkému modřínu, pod kterým, jak jsme brzy zjistili, byla záhnědová dutina. S Dejvem jsme tam zůstali přehrabávat zeminu plni nadšení z pěkných, čistých a zachovalých krystalů záhněd a živců. Podařilo se nám dokonce najít i několik malých drúzek záhněd, nebo krystaly záhněd na živcové podložce.

Je zde ohromné množství much a komárů. Hlavně komáři nám nedali ani na chvíli pokoj a práci velmi znepříjemňovali. Obzvlášť mi, kterým jsem měl jenom kraťasy a tričko s krátkým rukávem.

Do tábora jsme se vraceli mezi posledními, ale navzdory poštípání (napočítal jsem skoro 100 štípanců) šťastní a plni očekávání dnů příštích.

Po příchodu do tábora jsem si šel vybalit věci, co jsem potřeboval na spaní. Během toho byla dojedena večeře, nějak na mě nezbylo, ale neřešil jsem to. Místo toho jsem vyrazil s menší skupinou na noční hledání minerálů, které ale bohužel přerušila asi po půl hodině bouřka. Ve stanu jsem skončil nakonec s Dejvem, který měl naštěstí místa dost. Jsme úplně promočení, takže první noc spíme jen velmi spoře oblečení. Nikdo si totiž nevzal batohy do stanu a tak se není do čeho převléct. Bouřka byla nádherná. Blesky ozařovaly krajinu a vítr spolu s deštěm nás uspával a děsil dlouho do noci. Přes tenkou plachtu stanu jsme pocítili sílu přírody, která nás zde po svém přivítala.

30. 6. -- Pondělí -- Den sedmý

Kolem třetí v noci se probouzíme, když zaslechneme známý hlas. Přistoupil Jindra se svým bratrem a Máriem. Krátce se pozdravíme a spíme dál.

Kolem šesté se opět probouzím, a když se podívám ven z okna, ani nemám chuť spát dál. Dokonce se vyhrabu i z postele.

Bajkal. Není to jezero, ale moře. Jedeme hodinu podél břehu a stále nevidím konec, ani v jednom směru. Na chvíli se mi třeba ztratí za stromy, ale za chvíli se zase objeví. Působí tak tajemně, snad za to může kouřmo, snad to, že vážně konce nedohlédneš. Možná je to také tím, že působí tak mrtvě. Jen pár kachen, racků... a nic víc. Na tak ohromné ploše to působí dojmem strnulé mrtvolnosti, bledá hladina bez života. Jen pár velmi líně se pohybujících vlnek naráží na železobetonové panely podél břehů, ze kterých trčí dráty. Jako na frontě.

Na chvíli se nechávám unést touhami mořeplavců, plavit se do dalekých nepoznaných končin. A pak si uvědomím, že takovými mořeplavci jsme vlastně i my.

Střídá se spousta různě velkých přítoků, v našem měřítku veletoky, tady spíše potůčky. Břehové porosty jsou opět tvořeny břízami, které jen dokreslují černobílost toho světa, skrytého pod pláštěm zeleně. Mezi stromy je občas k vidění zřícenina nějaké chaloupky, podél pobřeží pobořená mola, ztrouchnivělé loďky, betonové bloky.

K vidění jsou i bažiny, močály, ale třeba také malé plážičky, převážně kamenité, vzácně písečné. Kvete tu spousta různých květin, všemožných barev, tuším, že jsem zahlédl i řadu orchidejí. Budu se sem muset někdy zajet podívat na delší dobu, aspoň týden, dva. Usínám.

Tak divné sny už jsem dlouho neměl. O lvech, bitvách, fotbalu a vraždě... jen popis toho všeho, co se v něm odehrávalo, by vystačilo na celý román.

Budíme se zas kolem 11. Čteme, pozorujeme měnící se krajinu přecházející z březových lesů do lesostepí. Přibylo také menších vodních ploch.

Blížíme se. Čekají nás hranice, tentokrát už konečně hranice Mongolska. Vyplňujeme další vstupní dokumenty, lehce nervózní. Konec Ruska. Naběhla k nám skupina celnic, které nám prošmejdily kupé, včetně klimatizace. Při slézání z postele jsem se zase praštil do hlavy a rozesmál je. Všechno proběhlo hladce, jen to nemuselo tak dlouho trvat.

Při přejezdu hranic na mě okolí působilo dojmem oblasti, která se má stát co nevidět válečnou zónou. Řada elektrických drátů, ostnatých plotů, věže se střelci, kamery. A pak jsme se konečně zastavili v Mongolsku. Opět bezproblémová kontrola. A opět jsme prostáli zbytečně moc času. Tentokrát bylo alespoň na co koukat, neboť se na nádraží pohybovala řada pěkných slečen. Upravili jsme čas a vyjeli na poslední úsek naší cesty vlakem, do hlavního města Mongolska, Ulánbátaru.

29. 6. -- Neděle -- Den šestý

Stereotyp posledních dní -- pozdě vstáváme, zase kolem 11 Moskevského času. S tím je to tady stejně zvláštní, jestli je to pro celé Rusko jednotný čas, musí to mít lidi za Bajkalem velmi obtížné. Večer už je noc a ráno poledne. Stejně v tom máme všichni zmatek a vnější svět jakoby přestává existovat. Chodíme spát pozdě v noci, někdy kolem druhé, přičemž kolem jedné svítá. Tmy si užijeme opravdu málo.

Po jakéstakés ranní hygieně jsme se nasnídali.

Se slovem hygiena jsme byli po návštěvě našeho záchodu vcelku obezřetní. Přeci jen, zařízení vypadalo, že sloužilo ještě vojákům na frontě, nebyla zde sprcha a umyvadlo mělo kohoutek s velmi zvláštním stylem otevírání.

Nejhorší na tom všem ovšem bylo, že zde nebyla žádná sprcha a ustavičný, nepříliš klidný pohyb vlaku spojený s kodrcáním neumožňoval zrovna pohodlné umývání se aspoň v umyvadle, natožpak třeba bezpečné vykonávání malé potřeby. Celkově jsem byl po dlouhém polehávání na lůžku při následné návštěvě toalety na vratkých nohách dost nejistý a přiznám se, že se mi nejednou při pozorování kolejí skrz otevřené dno záchodu při splachování, kdy musela být jedna noha lehce zdvižená na splachovadle a stabilita byla tudíž snížená, podařilo pořádně praštit do nejrůznějších částí těla.

Hygiena byla prováděna vlhčenými ubrousky a dezinfekčního gelu na ruce jsme spotřebovali velké množství, přeci jen to nebylo tak strašné a musím přiznat, že jsem byl i na mnohem horších místech, obzvláště v dětství, kdy si tělo vybíralo okamžiky vskutku nevhodné.

Čas se vleče, ale jsme už za půlkou cesty, uklidňujeme se navzájem. Lituji, že jsem se do vlaku nevybavil lépe.

Kluci vedle koukají na filmy z mého disku. Žádná družba se nekoná, v našem vagónu jsou buď muži, zadané ženy, nebo starší paní.

Hlavně na zdejší muže se pak z našich úst snáší menší i větší spršky vulgarismů, protože podivuhodně často navštěvují toaletu. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se právě nechtělo na záchod někomu z nás, ale jak už to tak většinou bývá, člověku se na záchod začne chtít až v momentě, kdy na něj jít nemůže.

Chtěl bych si poslechnout Šimka a Grossmanna, nebo se začít pořádně učit ruštinu, ale ani jedno není možné. Na první nejsem vybaven a na druhé moc otupělý. Tolik volného času, se kterým není jak naložit. Chtěl bych alespoň psát, ale vůbec nevím o čem.

Krajina za okny je pořád stejná, snad jen jehličnanů přibylo. V trávě vídáme žlutě kvetoucí květiny. Kluci si myslí, že jsou to lilie, podle mě spíše narcisy, na lilie mají moc velké květy a ten tvar... Při té rychlosti (kéž by byla větší) se ale těžko něco určuje.

Už včera jsem dočetl Ostře sledované vlaky, dnes jsem začal Na západní frontě klid. Už je to dávno, co jsem ji četl. Člověk si zase hodně uvědomí. Jak moc je toho ukryto v knihách, jaký umožňují rozhled a kolik dávají různých pohledů na svět. A pak se člověk zamyslí nad malicherností dnešní doby.

Koukáme na malinké dřevěné domečky a říkáme si, jaký by v tom asi byl život. Pak to porovnáváme s žitím v Česku. Takhle velké jsou u nás kůlny na dříví.

V noci má přistoupit Jindra, jsem zvědavý, jak to změní náš poslední den ve vlaku, tedy skoro poslední. Už abychom byli v Mongolsku.

28. 6. -- Sobota -- Den pátý

Snažíme se spát co nejdéle, ať ten čas rychleji utíká. Stejně to moc nejde. Budíme se kolem 11 a přemýšlíme, co podniknout. Jak naivní.

Dnes konečně dojídám salám. Zlatý lovečák a tousťák.

Další den ve vlaku a není co dělat. Už vlastně ani nevím, co psát. Z toho kodrcání se mi klepe nejen ruka při psaní, ale také myšlenky. Je to jako rýžování zlata.

Zlatinky se usazují někde ve středu na dně pánve, zatímco větší kamínky jsou dokola soustředěné kolem. Jako neprostupná a nezdolná hradba, přes kterou se nemůžu za žádnou cenu dostat. Jsem chudý na nápady jako snad nikdy dřív.

Chvíli si pouštím hudbu, pak zase debatujeme s klukama o osudu světa, tuňácích, ekologii a podobně.

Zastavujeme v Omsku. 15 minut svobody. Neleníme a rychle vybíháme ven. Fotíme se u staré sovětské mašiny a pak zase rychle do vlaku.

Na pár chvil se za námi zastavili Dejv s Honzou, časem se připojili i Kuba a David. V první fázi ani nevím, co se probíralo, protože jsem četl Ostře sledované vlaky. Jak tematické. Vcelku zajímavá kniha, plná kontrastů, rozhodně nutí k zamyšlení. Po napsání takovéto recenze si připadám jako slabomyslný chudák, ale z okolního prostředí nemůžu opsat jediný nápad.

Na chvíli jsem se od čtení odtrhl a zapojil se do diskuze o tom, jak je svět vědy nefér, jak jsou někteří zvýhodňováni a někteří utlačováni. Pak se všichni vytratili a já se zase pustil do čtení.

Vávra udělal smírčí krok směrem k Davidovi a začali probírat kameru. Aspoň že on dostal rozum, byť se to taky neobešlo úplně bez divadla. Dokonce pak přišel i s nabídkou nějaké laskominy.

Náš večer v kupéčku jsme prožili dost poeticky. S klukama jsme si předčítali Borovského. Konkrétně tedy Křest svatého Vladimíra. Pro většinu lidí to musí být asi zvláštní představa, snad i nepředstavitelná. Už jen to, že ještě někdo vůbec čte nějaké básničky, natožpak kluci našeho věku. Pravdou je, že být v jiném kupé, asi by k ničemu takovému pro nezájem nedošlo. Je fajn, když si lidé, kteří na sobě budou následující měsíc závislí, začínají rozumět nejen ve věcech zábavy, ale že dojde i k jakémusi intelektuálnímu soužití a porozumění.

Při recitaci jsme se všichni prostřídali, někteří sice nejdříve s trochou nejistoty, ale lok slivovice to napravil. Bavilo nás to tolik, že jsme zatoužili po dalším čtení.

Následovala zastávka v jakémsi pro nás bezejmenném městě. Říká se, že Sibiř je dlouho nic a pak milionové město. Musím říci, že to tak skutečně působilo, ale rozhodně ty milióny nestály na nádraží. I díky této bezdavovosti jsme mohli na nástupišti v klidu a bez zbytečné pozornosti oslavit narozeniny Milana.

Ve vlaku se to pak zase trochu zvrhlo. Alkoholu teklo hodně, přidal se i zpěv a Dejv měl co dělat, aby kluky utišil. Potom zase probíhala příjemná debata na našem kupé, která se ovšem protáhla do nepříjemného času. V pozdních hodinách nás vyplašil Dalík, který trochu přebral. Prý pil po dlouhé době. Naštěstí se nic nestalo.

27. 6. -- Pátek -- Den čtvrtý

Namačkali jsme se do vlaku a začali rozdělovat věci do jednotlivých kupé.

Hned při nástupu se vyskytla první komplikace, kdy si děžurná usmyslela, že naše expediční bedna do vagonu nesmí. Poplatek, který jsme za ni poté museli platit, asi nešel do kapsy provozovatele dráhy, ale snažili jsme se na to moc nemyslet a nevyvolávat hned zpočátku konflikty.

Mezi Davidem a Vávrou se to zase trochu vyostřilo. Tentokrát je to kvůli elektrocentrále. David ji v našem kupé nechce mít, protože je prý alergický na benzín. Vávra se hned brání tím, že on je taky. Hádka pokračovala dále. Zkusil jsem situaci uklidnit, dokonce jsem i zvýšil hlas, ovšem zbytečně. Ukřivděnci, oběti a mučedníci. Když to tak vidím a poslouchám, začínám se bát o našeho týmového ducha. Snad se ostatní do tohoto konfliktu nenechají zatáhnout a tahle nekamarádská rakovina se nebude dál šířit.

Kupé je tentokrát po čtyřech. David se stále vzteká, tentokrát proto, že nejsme v sestavě -- on -- Pavel -- Honza a já, ale místo Honzy je Fík, který podle něj smrdí. Něco na tom bude, ale kdo z nás po těch třech dnech bez sprchy nesmrdí. A to nás čekají ještě další čtyři dny. Každopádně, David si s Fíkem nakonec vcelku sednul a spolu s Pavlem jsme vytvořili dobrou partu, ve které se dá dobře povykládat i s klidem zazpívat. Snad to vydrží, cesta je dlouhá a není kam utéct.

Ve věcech nachystaných na našich postelích na spaní jsem měl blechy či co, tak jsem se jich radši rychle vzdal. I tak jsem stihl utržit jeden kousanec. U naší děžurné jsem pak vyjednal čisté povlečení, které nám nějak zapomenula dát. Hned jsem si tak trochu procvičil ruštinu, kterou jsem se zkoušel učit cestou do Moskvy. I tak, zaplaťpánbůh za slovník.

Jdeme spát unavení po náročném dni a spíme velmi dlouho, vždyť, co jiného taky dělat. Probouzíme se v čase pozdního oběda a všichni si začnou vyvařovat. Tedy v rámci možností. Je zde k dispozici vroucí voda, takže nastupuje éra zalívaných polívek, nudlí a podobných pochutin. Já připravuju žaludek na strádání a postupně dojídám jediný lovecký salám, kterým se krmím už od odjezdu, stejně jako toustovým chlebem.

Krajiny kolem si moc neužívám. Z vrchní postele není moc vidět, ale je na ní vcelku klid na čtení a na spaní. Navíc mám blíže k úložnímu prostoru, který se nachází nad vchodem a ve kterém jsme měli uložené některé batohy.

Začíná se pít. Strasti cesty se asi dle většiny jinak zvládnout nedají. Rozumím, že je třeba trochu dezinfekce. Přeci jen je prostředí, ve kterém se pohybujeme, pro chycení nějaké nemoci jako stvořené, ale i tak, nemusí se to přehánět a je třeba znát míru.

Postáváme na chodbě u okna, které nám děžurná zakázala otevírat. I tak ho máme otevřené. Výhled je lehce stereotypní -- les, město, les, les, občas nějaká řeka, les, bažina. Břízy, borovice, břízy.

Kluci si našli ruského kamaráda, nějakého mladého vojáka, kterému zachutnala naše slivovice. Opil se a následky mohly být až tragické, neboť chtěl vyskočit z vlaku. Naštěstí se ale nic nestalo.

Celý večer až do noci jsme pak s Fíkem a Pavlem zpívali, nebo spíše různě skřehotali písně Plíhala, Nohavici, Kryla a dalších, které ani neznám. Pavel byl pak skoro k nezastavení, a i když jsem už ležel, stále se ke mně nakláněl a začínal další a další. I tak se nám jej pak ale podařilo uklidnit a šli jsme spát. Jako doposud vždy jsem usnul první.

26. 6. -- Čtvrtek -- Den třetí

Moskva. Přijeli jsme kolem desáté ráno. Opět nastal, nyní už lépe natrénovaný, rychlý výhoz zavazadel. Při jednom výstupu z vagónu jsem se dost nešikovně praštil do hlavy a mám bouli snad přes půl lebky. Hlavně, že jsem vykročil pravou nohou.

Náš následující spoj -- Moskva -- Ulánbátar -- jel bohužel z jiného nádraží, než na které jsme dorazili, a tak nás čekal dlouhý a náročný přesun skrz metro.

Máme tolik věcí, že nemáme šanci vzít všechno najednou. Proto se zase rozdělujeme, trojice zůstává hlídat nepobraná zavazadla a zbytek se vydává na záludnou cestu metrem.

Jsem v první skupině, a tak mám možnost přímo ocenit pomoc v podobě ruského průvodce, kterého nám zajistil Fík. Bohužel na uvědomění si něčeho takového nemám moc čas ani sílu, protože jsem si naložil příliš věcí, kvůli čemuž chvílemi lehce zaostávám za skupinou a pro pot řinoucí se mi z čela pomalu ani nevidím na cestu.

Konečně dorážíme na požadované nádraží a složíme věci v pěkné, nové a hlavně čisté hale. Zůstáváme s Davidem hlídat bagáž, zatímco ostatní se vydávají pro další část naších zavazadel. Tuhle chvíli oddechu si patřičně vychutnávám, právě absolvovaný transport mě až překvapivě vyčerpal. Opíráme se s Davidem o zeď, každý na jedné straně už teď povážlivě velké hromady, a obezřetně si měříme pohledem procházející osoby. Musíme vypadat dost komicky.

Po téměř dvou hodinách se vrací kluci, kteří ale ještě stále nezvládli všechno probrat, a tak se znovu vydávám do metra.

Teď už si je mohu v klidu prohlédnout a patřičně prožít -- široké chodby, dlouhé eskalátory, pěkná výzdoba, zástupy lidí. Všechno kolem působí staře, ale přitom velmi zachovale. Musím říci, že je to snad nejhezčí metro, jaké jsem doposud navštívil. Spoje následují velmi rychle po sobě, takže i navzdory množství lidu je stále kde si sednout.

Po návratu se domlouváme, co dál. Máme ještě dostatek času, takže si můžeme i v klidu prohlédnout Moskvu. Rychle se utvoří první skupina, která se s naším průvodcem vydává na Rudé náměstí, zatímco druhá zase zůstává u věcí. V té jsem i já. Hrajeme karty, posloucháme hudbu a čas se vleče.

Konečně jsou kluci zpátky a tak přichází i náš čas, kdy se vydáváme do centra. Tentokrát však už bez průvodce, jehož roli si střihnou Kuba s Fíkem. Ne tak kvůli výkladu, ke kterému stejně nedošlo, jako hlavně proto, aby nás správně provedli metrem.

Rudé náměstí. Skutečně prostorné místo, kde ani při velkém množství lidí není problém s pohybem. Nafotili jsme spoustu fotek z nejrůznějších úhlů, dokonce jsem se při snaze o pořízení originálních snímků mnohdy válel i po zemi, což asi pobavilo řadu turistů v naší blízkosti.

Naše poznávací procházka byla vcelku dlouhá, až mě z toho šlapání rozbolely nohy. Asi ještě nemám úplně rozchozené boty. Viděli jsme ještě řeku, hradby, chrám. A taky příjemný stánek, kde jsme zakoupili horkou bramboru s různými druhy náplně a k tomu pivo. Obojí jsem samozřejmě vynechal.

Co se celkových dojmů z první návštěvy Moskvy týká, musím říct, že mě velmi překvapila čistota. Ta byla dle mého názoru na vyšší úrovni, než u nás, ale musím k tomu taky dodat, že jsme navštívili jen turisty velmi často navštěvovaná místa, a že na ně si dávají Rusové asi dobrý pozor. Jak to mohlo vypadat někde dál, radši ani nedomýšlet.

Cestou jsme potkávali řadu hezkých děvčat. Řada z nás si díky nim Moskvu rychle zamilovala. Pravdou je, že tady bychom asi byli rychle úspěšní i my nepříliš úspěšní. Když nad tím tak přemýšlím, zatím jsme stále spíše parta kluků, než vědců. Snad se v ně v následujících týdnech zvládneme proměnit.

Po návratu do nádražní haly jsme měli ještě pár hodin čas. 

Opět jsme hráli karty a posedávali na podlaze, navštěvovali záchody, dokud byl ještě čas si to užít v klidu bez kodrcání a rizika pádu. Ačkoliv se na záchody tvořila dlouhá fronta, neboť zde bylo velké množství vojáků, kteří jim dávali pořádně zabrat, byly stále čisté, neboť zde měly snad čtyřiadvacetihodinovou směnu uklízečky.

Na záchodech jsme také načerpali velké množství vody na následující 4 dny, kdy pravděpodobně nebude možnost nic pořádně koupit. Následně jsme to ještě pojistili nákupem několika pětilitrových kanystrů s vodou v nedaleké BILLE. Přeci jen, čím více nádob na vodu budeme v budoucnu mít, tím lépe.

O půlnoci jsme se přesunuli na nástupiště a čekali příjezd vlaku.

25. 6. -- Středa -- Den druhý

Slovensko -- Ukrajinská hranice. Nejprve nás navštíví milý, postarší, slovenský celník. Jeho dcera studuje medicínu v Hradci, či kde. Co se člověk nestihne dozvědět, během tak krátké chvíle od pyšného rodiče. Ještě nás upozorní na případné problémy a rozloučí se.

Jedeme dál. Ukrajina. Bez komplikací jsme přejeli hranici, jen do beden nám nakoukli a ptali se na obsah. Problém dělaly léky, některé přístroje, ale všechno se podařilo vysvětlit. Slůvko "expedice" se jevilo jako vcelku účinná ochranná formulka. Spokojeně zas na pár hodin usínáme.

Po probuzení následuje otravné nicnedělání. Už nás to přestává bavit a to jsme sotva vyjeli.

Asi by nebylo na škodu popsat i kupé.

Máme 4 kupéčka po třech osobách. S věcmi, co máme, můžeme být opravdu rádi, že se sem vůbec vlezem. Skříň, sedačka, polička i podlaha jsou úplně plné. 3 postele nad sebou neumožňují zrovna moc pohybu, a pokud se nesloží prostřední, nedá se ani sedět. Naštěstí jsme s Fíkem jako jediní měli rozum, postel složili, a tak jsme mohli během cesty sedět a vykládat.

Občas postáváme u okna na chodbě, fotíme a pokoušíme se poprvé něco natáčet. Vcelku neúspěšně. Vávra se nepohodl s Davidem skrze kameru. Jeden by měl být kameraman a druhý technik, ale tenhle můj plán zatím těžce nevychází z důvodu neochoty obou. Ať se oba vztekají a aťsi oba mají trochu pravdu, jsou to neústupní mezci přesvědčení o tom, že ten druhý je ten špatný.

Udála se drobná nehoda, to když nám vytekl záchod a voda se pak prohnala celým vagónem, trocha natekla i do kupé, ale naštěstí se nic nestalo.

V předvečer jsme zastavili v Kyjevě, trochu protáhli nohy a jeli dál.

Začínající stereotyp. Krajina za okny byla povětšinou jednotvárná. Po úvodní sérii různých menších vodních ploch a bažin, velkých luk právě kosených místními sedláky, domečky a polnostmi, následovaly buď velké náspy až ke kolejím, které sice pěkně a bohatě kvetly, ale neposkytovaly zrovna velký rozhled. A pak lesy, nebo spíše pásy stromů kolem kolejí, které občas narušila chaloupka, nebo louka.

S postupujícím večerem nás čekala další hranice. Teď už ta horší.

Na ukrajinské straně na nás přivedli dokonce psa. Byl to přátelský kokršpaněl, který se chtěl spíše mazlit, než něco hledat, a tak nedošlo k žádným komplikacím. Vždyť stejně neměl co najít. Ruskou hranici jsme přejeli také bez problémů. Pár hodin jsme ztratili přípravou podvozku na ruské koleje a v náruči Morfeově jsme vyrazili na Moskvu.

24. 6. -- Úterý -- Den první

Sbalen a nachystán. Téměř probdělá noc plná příprav a úvah, o tom co bude, je za mnou. I přes své zkušenosti s cestováním jsem trochu nervózní, přeci jen je to něco úplně nového, nezažitého a svým způsobem i riskantního.

Jak už to u takových akcí při odjezdech bývá, brzy přichází kolektivní zmatek a shon.

Dobalujeme poslední věci expedice na Univerzitě a stěhujeme se na nádraží. My, co jsme byli ještě vyzvedávat věci ve škole, se rozdělujeme do dvojic -- jedna jede autem s nákladem a druhá tramvají, zbytek pak míří na místo srazu samostatně po vlastní ose, nebo s rodiči, přítelkyněmi, milenkami, kamarády. Skoro až k neuvěření, kolik různých variant příjezdu se dá poskládat z tak malého počtu lidí. Postupně se shromažďujeme a hromada zavazadel závratně narůstá. Chvílemi si ještě odbíháme zařídit věci, co jsme nestihli. Vyměnit peníze, koupit něco k pití, k jídlu, hlavně nezapomenout kondomy.

Nervózně se ohlížíme po tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků a čekáme na kýžené číslo nástupiště, na kterém začne naše cesta za dobrodružstvím. V živém chaosu kolem nám pak málem tolik očekávané hlášení unikne.

Rychle se přesouváme ke koleji i s naší neskutečnou hromadou zavazadel. Je nás sice jen 12, ale věcí máme jak pro 30 lidí. Kromě osobní výbavy a oblečení má každý tašku jídla a spoustu dalších věcí, dále jsou zde expediční bedny, nářadí, přístroje...

Posledních pár chvil před příjezdem vlaku je věnováno loučení s přítomnými rodinami a vymýšlením plánu na rychlý nástup do vlaku.

Už je tady. Rychle házíme věci do vagónů a nasedáme.

Zpocení, vzrušení, vystrašení a nadšení. Naše cesta začíná. Příští zastávka Bratislava.

První chvíle ve vlaku patří boji s uložením zavazadel, které jsme v prvotním spěchu nestihli pořádně poskládat. Pak přichází další krátký boj, tentokrát se spánkem, který však netrvá dlouho, neboť z Brna je to do Bratislavy opravdu kousek.

Náš první výsadek na místním hlavním nádraží jsme zvládli také dobře. Rozestavěli jsme hlídky u věcí a pak se ve dvojicích postupně vydávali na průzkum okolí, abychom si ukrátili čas na navazující spoj do Moskvy.

Nádraží na mě působí dost tragickým dojmem. Velikostí se může srovnávat s Ostravou, ale vypadá to, že je v horším stavu, a že se zde od dob komunismu nic nezměnilo. Na to, že je to místo spojující východ a západ Evropy, opravdu nevypadá.

Kochat se tedy můžeme aspoň pohledy na Slovenky pobíhající v hlavní hale, kde opět čekáme na číslo našeho nástupiště. Dávají si s ním pořádně na čas, ani na informacích nám nebyli schopní říct nic bližšího, a tak začínáme stěhovat věci až 15 minut před odjezdem.

Rychlost, jakou jsme v té chvíli dokázali vyvinout, byla skutečně obdivuhodná. Byla to první zkouška, kterou jsme všichni zvládli, neboť sotva jsme za sebou zavřeli dveře vagónu, který se na následující 2 dny měl stát našim domovem, vyjeli jsme.

Cesta přes Slovensko je krásná a připomíná mi dětství. Vždyť jsem místními údolími jezdíval jako malý lyžovat a sáňkovat do Vysokých Tater několik roků.

Dívám se na známé hrady, zákruty řeky, hory. Sedíme na postelích v přecpaných kupé a povídáme si spíše o věcech minulých, než nadcházejících.

Ve večerních hodinách se blížíme k hranicím s Ukrajinou. Fík vypráví, jak poznal svoji milou, se kterou už je 7 let. Vypravili se v menší skupince právě do zdejších lesů. A už byla ruka v rukávě. Něco takového bych asi měl taky zkusit. Člověk tak snad nejlépe pozná charakter. Na chvíli usínám, než nás o půlnoci budí průvodčí. Ještě v polospánku si říkám, že tady končí Evropa.