Archeologický kontext prostředí kočovných kultur očima evropského archeologa

24. 1. 2016 -

Archeologický kontext prostředí kočovných kultur očima evropského archeologa

Archeological context in the pace of a nomadic culture: Insights of the european archaeologist

 

Šmahelová L

 

Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, 118 01 Praha 1

 

Abstrak

 

Životní prostor nomádských civilizací s sebou nese určitá specifika, která výrazně ovlivňují nejen historický vývoj, charakter a mentalitu kočovné společnosti, ale v důsledku toho také terénní projevy stepních kultur v archeologickém kontextu. Pozorování stepních specifik zásadním způsobem mění evropský náhled na osvědčenou archeologickou terénní metodiku, uplatňovanou především v prostředí usedlých kultur. Právě střet těchto dvou různorodých světů a konfrontace jejich archeologických projevů obohacuje naše poznání, umožňuje posouvat hranice a v neposlední řadě nabízí prakticky neomezený zkušební prostor pro stále aktuálnější mezioborovou spolupráci.

 

Klíčová slova: nomádi, Mongolsko, archeologie

 

Abstract

 

Space of life for nomadic civilization entails certain specific features which significantly affect the historical development, character and mentality of nomadic society, but also due to the terrain manifestations steppe cultures in the archaeological context. Observations of steppe specifics fundamentally change European view of the proven archaeological field methodology applied mainly in the environment of mobile cultures. It is a clash of two different worlds and their confrontation archaeological manifestations enriches our knowledge, to push boundaries and, finally, offers virtually unlimited test area for more acute interdisciplinary collaboration.

 

Key words: nomads, Mongolia, archeology

 

Úvod

 

Problematika nomádské archeologie ve stepi je z hlediska současné metodiky poměrně citlivá záležitost, ovlivněná mnoha okolnostmi a faktory. V následujícím referátu bych se proto ráda věnovala vybraným charakteristickým rysům kočovných kultur a nastínila tak některá úskalí, na která může v terénu narazit standardní, evropská metodika výzkumu. Úvodem je proto nezbytné se obeznámit s podstatou terénních specifik a informačním potenciálem, který archeologické situace v terénu nabízejí.

Termínem “archeologický kontext” je potřeba chápat situaci detekovanou v terénu a vytvořenou lidskou činností. Lidské zásahy vždy zanechávají ve tváři krajiny otisky, které ač nemusely mít vždy tak výrazný charakter jako dnešní urbanizační aktivity, nicméněpřesto zůstávají velmi dobře čitelné. Jedná se převážně o dlouhodobě deponované kulturní vrstvy a druhotně vyplněné zahloubené objekty, barevně i strukturálně odlišné od nedotčených, přirozených půdních vrstev. Někdy lze tyto situace identifikovat již pouhým povrchovým pozorováním terénu (letecká prospekce, povrchové sběry etc.), neboť druhotná výplň objektů (jejich zánikový horizont) ovlivňuje vzrůst současné vegetace – jedná se o tzv. porostové příznaky (cropmarks). Zahloubené objekty (jamky, jámy, příkopy, hroby, polozemnice etc.) obsahují obvykle humidnější a organicky bohatší výplň než jejich okolí, a proto poskytují výživnější půdu pro růst rostlin, jejichž stébla jsou vyšší a tmavší. Naproti tomu kamenné substrukce (zdi, valy, opevnění apod.) poskytují horší živné podmínky než půda v okolí a proto růst rostlin omezují, porost je zpravidla nižší, chudší a řidší. Pokud jsou archeologické relikty dostatečně výrazné, mohou se projevit na povrchu i terénními nerovnostmi, sledovatelnými i mimo vegetační období (stínové příznaky, sněhové příznaky apod.). Až potud je řeč o povrchové nedestruktivní prospekci krajiny a o základním pasivním pozorování, které odhaluje historické zásahy různého stáří - k jejich bližší identifikaci a dataci je ovšem potřeba zapojit /provést doplňující průzkumné metody, ať již nedestruktivní (povrchové sběry materiálu, geofyzika, aj.) či destruktivní – archeologický výzkum pomocí sond. Nyní obraťme pozornost na základní principy archeologické práce, které formují standardní metodologii, platnou pro náš obvyklý středoevropský prostor. Tato metodika v podstatě vychází z obecného konceptu výzkumu usedlých kultur, což je běžný kulturní model s určitými zákonitostmi, platný pro naše prostředí a zároveň do určité míry limitující náš pohled. Terénní výzkum na základě definovaných a ověřených metod shromažďuje veškerá potřebná data pro interpretaci odhalené situace, rekonstrukci a dataci, nejčastěji na základě hmotných nálezů jako je keramika a jiné předměty denní potřeby. V zásadě lze konstatovat, že kritéria pro definici a zhodnocení archeologické situace mohou být zjednodušena do těchto bodů: 

 

1) Archeologie usedlých kultur je založena převážně na výzkumu zahloubených objektů (sídelního / jámy, domy apod./ a funerálního typu /hroby, pohřebiště/). 

2) Zásadní úlohu při interpretaci a dataci nálezové situace má uzavřený archeologický kontext (kontext, jehož původní výplň a vrstevná posloupnost umožňuje rekonstrukci událostí).

3) Keramika, jako nejčastěji zastoupený nálezový materiál, je základní a zpravidla i jedinou indicií pro dataci kontextu.

 

 

Obr. 1. Porostové příznaky (cropmarks) indikující podpovrchové zásahy.

 

Přestože tato bagatelizace terénních kritérií není z hlediska složité povahy archeologické problematiky právě vhodná, je nicméně nezbytné jednoduše definovat tyto základní principy pro komparativní potřeby následujících pozorování. Tyto principy jsou dlouhodobě testované v evropském prostoru a jsou plně platné pro prostředí usedlých kultur. Samozřejmě kromě sídelních aktivit se naše archeologie opírá také o výzkum pohřebních areálů, které jsou nedílnou součástí výzkumu pravěkých a středověkých kultur – nejinak je tomu ve stepi.  Avšak protože sídelní kontext je právě tou nejzajímavější kapitolou nomádské archeologie, ráda bych věnovala tomuto tématu plnou pozornost. Jednak i proto, že se výzkum pohřebišť v zásadě řídí stejnými terénními zákonitostmi a jednak proto, že jejich identifikace v prostředí nomádských kultur není zdaleka tak problematická a splňuje obvyklá kritéria.  Naproti tomu tato standardní metodika, opírající se o vyzkoušené principy, naráží při studiu stepního osídlení na nepřekonatelné překážky, což lze velmi dobře pozorovat na příkladu mongolské stepi.

 

Mongolská step

 

V období nejstarší etapy lidských dějin je Mongolsko z hlediska definice archeologického kontextu víceméně standardním kulturním prostorem, v němž archeologie nepozoruje žádné výrazné anomálie. Posun od paleolitické lovecko-sběračské společnosti k neolitickému zemědělskému společenství pozdní doby kamenné proběhl velmi obdobným způsobem jako v našem prostředí. Mongolská populace je usedlá a neolitická centra poskytují obvyklý sídelní kontext jako pozůstatky domů, zásobních jam, stopy po zemědělství a chovu dobytka.  Avšak již během následující doby bronzové se klimatické podmínky radikálně mění a zásadním způsobem ovlivňují celou stepní oblast. Na rozdíl od usedlých kultur, u nichž neolitická revoluce odstartovala dlouhodobý kontinuální vývojový proces směrem ke zdokonalování zemědělství a s tím spojený vývoj kulturní, společenský, náboženský i politický (jehož produktem je koneckonců podoba dnešního světa), dramatická změna ve stepi způsobila krátce po první revoluci druhou a dala vývoji stepní civilizace zcela nový rozměr. Vysychání stepí (cca 1300 – 900 BC) si vynutilo nový způsob života doposud usedlých obyvatel, kteří byli tak donuceni odklonit se od zemědělství a zaměřit se na mnohem efektivnější pastevectví, což ovlivnilo jejich kulturu, myšlení i mentalitu. Pozorování dnešních nomádských kultur proto nelze vyhodnocovat bez této tisícileté reminiscence, která je pro naše pochopení zcela zásadní – avšak historický kontext nomádského prostředí zároveň nelze plně pochopit bez intenzivního pozorování kultury současné. Minulost a současnost života ve stepi jsou dvě strany téže mince právě proto, že je kočovné prostředí mnohem více determinováno přírodními podmínkami než naše usedlá společnost s vyspělou urbanizační a industriální podobou. Tradice a kontinuita zde stále zůstávají živým kulturním pojivem a proto jsou etnografie, kulturní antropologie a další obory velice cennými pomocníky pro archeologickou interpretaci pravěkých a středověkých lokalit ve stepi.

 

 

Obr. 2. Mongolská step

 

Sídelní kontext kočoviště

 

Prostředí dnešních sibiřských stepí se velmi podobá evropským paleolitickým podmínkám během poslední doby ledové, kdy stejné erozivní, eolitické procesy, které v našich podmínkách vytvořily tzv. váté spraše, jsou ve stepi de facto aktivní dodnes.  Stepní krajina je proto velmi specifický prostor, proměnlivý, drsný a otevřený, který nutí své obyvatele k velmi flexibilnímu způsobu života. Tato asimilace zásadně ovlivnila charakter hmotné kultury, jejímž výsledkem je mimo jiné také transformace obydlí trvalého typu v přenosnou stanovou konstrukci - jurtu. Jedním z nejstarších písemných dokladů jurty je patrně Herodotova zmínka z 5.stol. BC, který popisuje, že sousedé kočovných Skythů na Altaji žijí ve stromech obalených plstí. Archeologické doklady jurty však pocházejí již z doby bronzové např. z Pouralí a Jeniseje. Nejdříve od doby bronzové a zcela jistě již v době železné (Hunská expanze) lze tedy standardně počítat s plošným rozšířením tohoto typu obydlí. Detekce kočovného osídlení ve stepi je z hlediska současných prospekčních metod poněkud problematická a proto většinou také opomíjená, což pramení ze samé podstaty výše uvedených parametrů pro terénní výzkum. Kočovný typ osídlení se projevuje v rámci archeologického kontextu na základě určitých specifik, která obvykle nesplňují základní kritéria (bod 1 a 2) pro definici a interpretaci archeologických lokalit, o čemž svědčí následující etnografické paralely.

 

 

Obr. 3. Konstrukce jurty.

 

Běžná nomádská jurta je přenosné obydlí lehké stanové konstrukce, které zpravidla nijak nenarušuje terén, proto po opuštění kočoviště na místě jurty zůstává pouze její dočasný povrchový otisk v podobě kruhu polehlé trávy. Trvalejší stopu po osídlení mohou zanechat pouze jednoduché dřevěné stáje a ohrady, které vznikají v místech pravidelných sezónních kočovišť, avšak pokud jsou tyto delší dobu nevyužívány, jejich životnost v krajině nepřesahuje několik málo let. Existuje stále určitá, plošně neověřená pravděpodobnost, že tyto (a jiné) kůlové konstrukce zanechávají dlouhodobé otisky v terénu (kůlové jamky a jámy), běžným způsobem je ovšem detekovat nelze a urbanizační aktivity ve stepi, které by daly podnět k plošné skrývce, jež by umožnila tyto podpovrchové struktury odhalit podobně jako v našem prostředí, jsou velice vzácné a vzhledem k rozsáhlému stepnímu prostoru naprosto irelevantní.

 

Obr. 4. Opuštěné jurtoviště

 

Podobnou situaci lze dokumentovat při zacházení s odpadem, který bývá na archeologických lokalitách usedlých kultur vedle reliktů chat jedním z nejvýraznějších zdrojů datačního materiálu. Vedle kůlových jam (pozůstatků konstrukcí) jsou odpadní a zásobní jámy vůbec nejčastějším typem sídelních objektů. V kočovném prostředí však ukládání odpadu podléhá jiným zvyklostem, jak opět ukazují soudobé paralely. Dnešní pastevci používají trvanlivější materiály jako plasty a kovy, které umožňují snadněji sledovat způsoby ukládání odpadu a následné destruktivní procesy. Odpad se volně ukládá a kumuluje na určitém místě v bezprostřední blízkosti kočoviště, v otevřené stepi bez zvláštních umělých terénních zásahů, případně mohou být pro jeho deponování využity přirozené rokle a deprese, nacházejí-li se v okolí.  Vzhledem k tomu, že většinu původního odpadu tvořil převážně organický materiál a  místo běžného deponování odpadu ve vrstvách docházelo ve stepi k jeho přirozené průběžné povrchové recyklaci, zpravidla vůbec nedocházelo ke vzniku archeologického kontextu, jenž by mohl být detekovatelný standardními způsoby prospekce.

 

Obr. 5. Ukládání odpadu v blízkosti kočoviště

 

Ani jámy zásobní, obvyklé v běžném sídlištním kontextu, nenacházejí ve stepi svůj protějšek vzhledem k odlišnému způsobu hospodářství. Pastevecký způsob života je založen na jiných principech, které si nevyžadují skladování zrna ani jiných zemědělských produktů, nehledě k tomu, že kočování jako takové se příliš neslučuje s budováním nějakého pevného zázemí. Hlavní podíl stravy tvoří maso a mléčné produkty, které se zpracovávají čerstvé nebo sušením na slunci, což je v suchém náhorním klimatu mongolské stepi zcela nenáročná záležitost bez nutnosti zvláštních konzervačních postupů. V zásadě lze říci, že hlavní podstatou pasteveckých zásob jsou jejich živá stáda a okolní step.

Z těchto příkladů je zjevné, že v rámci kočovného osídlení nevzniká žádný standardně sledovatelný archeologický kontext,  který by splňoval obvyklá kritéria, neboť běžná sezonní kočoviště po sobě díky svému povrchovému charakteru nenechávají nijak výrazné stopy. Archeologický průzkum ve stepi se proto opírá převážně o výzkum pohřebišť, která vytvářejí v ploché nezalesněné krajině dominanty a jsou proto poměrně snadno detekovatelná – na druhé straně jsou však ze stejného důvodu velmi často vykrádaná již stovky let. S ohledem na zásadní výpovědní hodnotu sídelních areálů, které pro archeologii představují obraz o životě pravěkých a středověkých kultur, je informační potenciál stepních lokalit citelně limitován a problém identifikace kočovných sídelních areálů ve stepi je dlouhodobě ožehavou otázkou. Na základě současných terénních pozorování se naskýtá možnost detekce lokalit pomocí mapování vegetačního pokryvu vybraných areálů. Na místě současných opuštěných sezónních kočovišť se totiž zpravidla vyskytují zcela odlišné typy rostlin, které v okolní „čisté“ stepi chybí. Jedná se o tzv. antropofilní rostliny, úzce vázané na lidskou činnost, které známe i z našeho evropského prostředí. Mezi nejznámější celosvětově rozšířené antropofyty patří například kopřiva a její četné regionální druhy (v Mongolsku např. Urtica hyperborea, Urtica cannabina).

 

 

Obr. 6. Urtica cannabina L.

 

Antropofilních rostlin je ovšem celá řada a jejich životnost na jednom místě může být i několik set let v závislosti na půdních podmínkách. Je proto možné předpokládat, že jejich výskyt doprovází nejen současná sezónní kočoviště, avšak může svědčit také o existenci historického osídlení.  Dešifrování vztahu sídlišť a antropofytů v terénu a jejich interpretace si ovšem vyžaduje dlouhodobý komplexní průzkum, založený na spolupráci archeologických prospekčních metod a přírodovědných disciplín, zejména pak paleobotaniky.

 

 

Obr. 7. Polopouštní vegetace

 

Obr. 8. Antropofyty indikující lidskou aktivitu

 

V evropských podmínkách jsou paleobotanické analýzy často využívány jako doprovodný informační zdroj, který pomáhá objasnit mnohé detaily o životě historických kultur; např. složení stravy, jaké plodiny byly pěstovány, jakým způsobem byly uskladněny, jak vypadala vegetační mapa v blízkosti sídliště apod. Na rozdíl od běžného sídelního kontextu však ve stepi mohou hrát paleobotanické analýzy zcela zásadní roli, neboť vegetační příznaky jsou zde často jediným indikátorem lidské aktivity. Důkazy o jejich životnosti a spolehlivosti podávají mimo jiné i sídelní centra, dvorce a nomádská města.

 

Sídelní centra

 

Sídelní centra trvalého typu jsou ve stepi velmi vzácná a o to cennější je jejich výpovědní hodnota. Nejen proto, že svou trvalou strukturou splňují standardní kritéria pro běžnou metodiku výzkumu (opevnění, domy, valy, příkopy apod.), avšak také proto, že poskytují významný srovnávací materiál. Příkladem ukázkového sídelního kontextu je Ujgurská pevnost Kharabalgasun v Orchonu (Archangai ajmag, Mongolsko, 8.-9.stol. AD), vybudovaná ze sušených cihel s branami, stúpami a vnitřní sídelní strukturou. Tato pevnost tvoří ovšem pouze centrální část rozsáhlého sídelního areálu s výrobními čtvrtěmi, jurtovišti a polnostmi o celkové rozloze cca 40 km², jak dokumentují plošné porostové příznaky.

 

 

Obr. 9. Porostové příznaky, pevnost Kharabalgasun

 

Pro představu o jeho původním charakteru jej lze přirovnat k dnešnímu Harhorinu (původní Karakorum, hlavní město Mongolské říše) s centrálním dvorcem kláštera Erdene-dzuu a městečkem s jurtovými čtvrtěmi v okolí. Taková sídelní centra v podstatě tvoří jen špičku ledovce v moři běžného kočovného a nezachytitelného osídlení, jejich okolí a hospodářské zázemí však mohou poskytnout nedocenitelné informace o charakteru kočovných sídlišť, které mohou usnadnit jejich detekci v okolní stepi.

 

 

Obr. 10. Zázemí mongolského hlavního města (čínská ilustrace)

 

            V zásadě lze tedy shrnout, že archeologie nomádských oblastí se opírá převážně o výzkum pohřebních areálů a příležitostných městysů, které jediné splňují terénní kritéria (bod 1 a 2) archeologického kontextu.  Bohužel však ani poslední bod

 

Keramika

 

Jedním z velkých problémů při interpretaci archeologických situací ve stepi je mimo jiné častá absence datačního materiálu. Keramické nálezy a jiné předměty denní potřeby jsou v prostředí usedlých kultur hlavním a nejrozšířenějším artefaktem, v stepi je tomu však jinak. Hrobové areály jsou často vyloupené, proto cennější kovové předměty jsou vzácné a organické materiály se v běžném kontextu nedochovají – jejich masivní zastoupení v inventáři je však třeba předpokládat, jak dosvědčují například dochované nálezy ze skythských a hunských kurganů, zamrzlých v permafrostu na Altaji (dřevo, plsť, kůže apod.) Keramika se však obecně vyskytuje málo, pokud je vůbec v hrobech obsažena. Ovšem i na dokumentovaných sídlištích je jí mnohem méně, než je obvyklé.

Z Külteginova památníku (turkické období, údolí Orchonu, 8. stol. AD) pochází zhruba 30 kusů keramiky, což je na nomádský kulturní objekt poměrně značné množství. Přesto však v porovnání s evropským archeologickým kontextem to není nijak mnoho, např. knovízská kultura pozdní doby bronzové poskytuje cca 100 kusů keramiky z jedné zásobní jámy, přičemž na knovízském sídlišti se v průměru vyskytuje 10 – 30 zásobních jam, což poskytuje cca 1000 – 3000 kusů keramiky z jedné lokality. Samozřejmě je nutné brát v úvahu, že kočovné osídlení je poměrně málo prozkoumáno na to, aby bylo vhodné vyvodit nějaké obecné závěry co se týče keramiky, přesto však je možné usuzovat na určitá kulturní specifika.

 

Obr. 11. Turkická keramika z Orchonských památníků (8. stol. AD)

 

 

Obr. 12. Ujgurská keramika z pohřebiště Olon-Dov, Khotont (9. Stol. AD)

 

Zatímco v evropském sídelním kontextu se určitý typ keramiky zpravidla váže na konkrétní kulturní skupinu s určitým teritoriálním rádiem, v případě turkických lokalit v Mongolsku se často setkáváme s podobným typem keramiky jako v pozdějším ujgurském prostředí a to na velice širokém území a ve značném časovém rozpětí. To vše naznačuje, že keramika hraje v nomádském prostředí poněkud jinou roli než u usedlých kultur.  Může to být způsobeno prostým faktem, že keramika z hlediska své křehkosti není příliš praktickým materiálem pro kočovné prostředí a také její výroba si vyžaduje náročné technologické postupy, vázané na pevné zázemí (pece, surovinové zdroje, etc.), proto se nestala běžným zbožím a nástrojem kulturní identity; to je však pouhá hypotéza, vyžadující detailní kulturně-antropologické a etnografické studium. Zcela zjevně má však keramika z hlediska nomádského kontextu poněkud jinou výpovědní hodnotu, a proto na její interpretaci nelze aplikovat obvyklá kritéria.

Jak výše uvedené příklady názorně ukazují, archeologický kontext nomádských kultur má svá specifika a zákonitosti, které vyžadují zcela odlišné metodické přístupy než běžný sídelní kontext a zejména pak intenzivní spolupráci s mnoha humanitními i přírodovědnými obory, které mají k problematice mnoho co říci. Samotná archeologie pracuje ve stepi s velmi omezeným přísunem informací, jejichž i interpretace je možná jen na základě etnografických, etnolingvistických, kulturně-antropologických a přírodovědných reflexí.

 

Literatura

 

Bemmann J., Ahrens B. et al.; Geoarchaeology in the steppe: First results of the multidisciplinray Mongolian- German survey project in the Orkhon valley, Central Mongolia. In: Archeologiin Sudlal, Studia Archaeologica Instituti Academiae Scientiarum Mongolicae, Tomus, XXX, Fasc.5 ed.C. Törbat, Ulaanbaatar 2011, p. 69 – 97.

Bemmann J. Was the center of the Xiongnu Empire in the Orkhon Valley? In: Xiongnu Archaeology. Multidisciplinary Perspectives of the First Steppe Empire in Inner Asia. (U. Brosseder, B. K. Miller), Contributions to Asian Archaeology, Vol. 5 (J. Bemmann), Vor- und Frühgeschichtliche Archäologie. Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn, 2011, p. 441 – 647.

Dähne B., Erdenebat U., Archeological excavations in Karabalgasun by K. Maskov during Kotwicz´s expedition of 1912: A New Contribution to the Research History of the Capital of  the Eastern Uighur Kaghanate. In: In the Heart of Mongolia, 100th Anniversary of W. Kotwicz´s Expedition to Mongolia in 1912. Tulisow et all., Cracow 2012,  245 - 263.

Dähne B.; Nekotorye rezuľtaty issledovanija Ujgurskoj stolicy Chara-Balgasun v 2010 godu. In: Mongolian Journal of Anthropology, Archaeology and Ethnology, Official Journal of the National University of Mongolia, Vol. 6, No.1 (365), ed. Tumen Dashzeveg, Ulaanbaatar 2010.

Erdenebat U., Batsaikhan Z., et al.;Archaeological research in Olon dov site of Khotont soum, Arkhangai province /2010/ . In Archeologiin Sudlal, Studia Archaeologica Instituti Academiae Scientiarum Mongolicae, Tomus, XXX, Fasc.9, ed.C. Törbat, Ulaanbaatar 2011, p. 146 –185).

Golden P. B. An Introduction to the History of the Turkic Peoples.Ethnogenesis and State-Formation in Medieval and Early Modern Eurasia and the Middle East. Turcologica, Band 9, Otto Harrasowitz, Wiesbaden 1992. Ha Mingzong.; Orální historie mogghulského rodu Ha, 2010 (unpublished bachelor thesis, Mongolian Studies, Institute of the Southern and Central Asia, Charles University, Faculty of Arts)

Hérodotus  Dějiny. Překlad Jaroslav Šonka. Praha, Academia, 2004. 548 s.

Scharlipp W. E.; Die Frühen Türken in Zentral-Asien. Wiss. Buchges. Darmstadt, 1992.