Níže najdete část z reprezenattivních zápisků z naší expedice v roce 2009:
1. den naší "expedice" (31.5.2009)
Docela chaotický ráno - v rychlosti jsem si sbalil poslední věci. V 6:00 jsme naskákali do auta a vyrazili směrem na Brno -- tam jsme měli sraz s klukama. Ještě jsme zavezli Lucku na hlavní nádraží, protože mi pomáhala s balením :-). Pak už mě mamka zavezla k naší škole - ehmm univerzitě. To ji asi viděla poprvé zblízka. Chvilku jsme čekali, jestli se někdo další objeví.. Netrvalo to ani půl minuty a už se objevil David, kterýmu nikdo neřekne jinak než DAVE (čti "dejf"). Toho zas doprovázela jeho Bára, abych řekl pravdu, tak mu spíš nesla batoh, ale od toho ty holky přece máme ne?
Dave se tvářil, jako kdyby měl jet na celý den na ryby a taky tak vypadal. Na hlavě měl klasickou rybářskou čepku, zeleno bundu z armyshopu za čtyři pětky a světlezelený kalhoty, styl rybáře podtrhával z batohu vykukující rybářský prut - jen mu chyběla síťovka s několika lahváčema. To víte každýmu se nepoštěstí chytat ryby v Mongolsku, ale my jedeme do pouště..na geologickou expedici . . . no nevadí - já jsem si taky vzal vlasec s háčkama O:-)
Tak super - my jsme byli nachystaní k odletu - jen nám chybí Martin, Jindřich a řidič co nás veze na letiště do Práglu. Ti dva spolu asi zaspali - poslední dochystávky byly přece jen na nich. Po hodině čekání se najednou objevil Martin - jeho batoh připomínal zavazadlo dvou dobyvatelů severního pólu. Je to frajer - kdybyste věděli kolik tam nesl jídla pro nás, stejně tak Jindřich . . . Ten si ten batoh přivezl radši autem a k tomu celou svou malou rodinu. Zbývá nám dobalit poslední reklamní předměty- deštník, 5 kilo bloků a machr-šňůr s logem naší univerzity. Jindřich odněkud z auta vytahl plato plechovek s gulášem - všechno cpeme do Jindřichova přeplněného batohu. Ještě jsme si skočili na záchod do školy - když potřebuješ toaletní papír pro expedici . . .
Naskládali jsme se do školní dodávky a vyrazili jsme do Mongolska :-D teda prvně do Prahy. Celou cestu se učíme mongolský slovíčka a probíráme, co jsme zapomněli. Vypadalo to, že Jindřich si sbalil jen jedny trenky a jinak jídlo - a ono to tak opravdu bylo..skoro..a jinak už jen geologická kladívka a jídlo co ostatní krom Martina nahradili nepotřebnýma kra..nama stylu 4 balení hygienických kapesníčků, holicích strojků, a dalších "v poušti vyloženě potřebných věcí"... Do našeho hlavního města sme dorazili docela brzo, tak jsme skočili do HyperAlberta. Nikdo by nečekal, že tohle jídlo budeme jíst ještě za deset dnů. Nikdo se nám tam neztratil, tak sme šťastně pokračovali na letiště. Tam sme se rozloučili s panem Žákem a s batohama na vozíkách sme si šli pro letenky. Celou dobu nám vrtalo hlavou jak to bude s nadváhou - jedinej kdo ji nakonec neměl byl Dave. Jindra měl samozřejmě nejvíc - zavazadlo, který má 26,7 kg, opravdu neprojde a platit 19 euro za každý kilo nadváhy se nám nechtělo. Bohužel sme museli vyložit konzervy gulášu a když se nikdo nedíval, tak jsme je roznesli po letišti. Super nápad třeba evakuujou letiště :-) Dave šel otrhat nať z ředkviček na záchod a ucpal s tím záchodovou mísu. Naštěstí za hodinu odlítáme. Ještě sme se najedli, co to šlo. Dva kefíry, 12 rohlíků, šunka, špek, slavný ředkvičky a 1,5 litru starobrna. Jestli se z tohodle výletu nepo**** tak to bude fakt náhoda.
Nasedli sme do letadla a přes naše nacpaný pupky sme si zapli bezpečnostní pásy. Já jsem seděl s Davem hned za našema kantorama, vedle nás ještě seděl jeden RUS - mluvil česky líp jak Dave, né že bych měl něco proti hanáčtině . .
Po 2 hodinách vyčerpávajícího letu, jsme dorazili hladoví do Moskvy. Už nálet na Moskvu připomínal spíš bombardovací manévr než příprava na přistání. To by nikdo nevěřil jak hlavní město bývalého CCCP je zalesněný. Vypadá to, jak kdyby kolem každých 5 paneláků byl 100 metrový pás lesa a jako kdyby každých 40 rodinných domů bydlelo na samotě u lesa. Samotný přistání "dopadlo" dobře - letadlo nám zastavilo na jakýmsi letadlovým parkovišti a tak jsme se svezli po letišti autobusem. Za chvilku nás už měli seřazený u kontroly. Tak pánové odložte si - sundejte boty a všechno posílejte tady přes rentgen - asi něco takovýho jsme slyšeli v ruském jazyce od jedné ruské ženy připomínající profesionálního boxera střední váhy. Prošli sme detektorem a nikdo ani nepípl. Štěstí, že se tyhle kontroly už zvolnili -- Jindřich má zkušenosti i s kontrolou spodního prádla. Na Moskevským letišti jsme měli asi 2 hodiny čas, tak sme zašli do restaurace. Objednávka zněla jasně "BORŠČ" dva odpadlíci z naší čtyřčlenné skupiny si dali naloženýho hrouzka. Cesta do Moskvy trvala něco přes dvě hodiny, ale vzhledem k 2 hodinovým časovýmu posunu a ruské večeři už bylo 18:00 místního času. Takže jsme se posunuli k dalšímu letu. Nasedli jsme do přeplněnýho letadla. Převážně tam seděli Mongolové - stejně jako ten usmívající se děda vedle nás. Sajn bajnuu (mongolsky řečeno Dobrý den) vypadlo ze mě a už začla konverzace na úrovni - týpek vůbec nevěděl co mu říkám. Další fráze, která mě napadla, byla BI ČECHU a na to se už Mongol chytl a začal něco chrchlat - další otázka, kterou jsem položil byla: Jindro? nevíš, co říkal???
Za chvilku nás vzal pilot na rampu. Asi chytil křeč do nohy nebo do něčeho, čím se ovládá přísun paliva do motorů, zapadli sme do sedaček a během několika vteřin nás vytáhl v 45° sklonu do výšky stovek metrů. Pak se na nic nedíval a krutě to naklopil na pravou stranu - dívali sme se pod sebou na celou Moskvu, za chvilku udělal druhej obrat a během okamžiku jsme přepadávali na levou stranu - to jsme z pravýho okýnka viděli jen oblohu. Ještě jsem několikrát polknul abych uvolnil zalehlý uši a už se nám nesla letadlová večeře - no byla lepší jak drátem do voka :-) Ještě sme všichni vyzkoušeli letadlový záchody - zajímavý :-D hlavně se nesmí zmáčknout splachování, když sedíte na záchodě - jedné paní to prej vcuclo zadek do té mísy . . . :-D
Dobrou noc - zítra ráno budeme v Ulaan Bataaru
1.června - 2. den naší "expedice" - přílet do Ulaanu a trable s tím spojené
Ráno jsme se probudili opravdu brzy. Lehké turbulence nad Sibiří nenechají chladným nikoho-na druhou stranu přelet nad hraničním pohořím severně od dobře viditelného zasněženého Východního Sajanu (na který už dopadají první ranní paprsky slunce) má hodně do sebe.. Prostě svítání jak má být!
Pak už jen půlhodinku pozorujeme střídající se pohoří a step..občas geometricky zajímavá políčka..a stále více jurt. To už jdeme na přistání - podobně divoké jako vzlet v Moskvě - holt vysloužilí ruští bojoví piloti stihaček se nezapřou.. A rádi předvádí všem zúčastněným, co staré TUčko dokáže..a že toho zvládne a dokáže hodně..viz. ruské vtipy o krkolomných přistáních a pádech..
Mongolské letiště se nedá ani nahodou srovnávat s Ruzyní a už vůbec ne s nejdražším letištěm na světě - SHEREMETYEVO..ale o dírách v asfaltu přistavací dráhy..nepojizdném vozovém parku a syslech na letištní ploše až někdy příště..
Každopadně po solidní mašinerii s vízama..akvitancijema a vším jako ostatně pokaždé za posl. 10 let jsme se probojovali na poslední "checkpoint" a za ním na nás už čekala Majigaa i s naším řidičem. Po klasickém velmi příjemném přivítání s Majigou se ještě skočíme odlehčit..a už vyrážíme naší "terénní" fordkou směr UB city z letiště Buyant Uhaa.
Ulaan je na první pohled opět plný změn..stovky nově rozestavěných domů..ještě mnohem více těch ještě stále rozestavěných - už 10 let nedostavěných. Stejně tak je možné vidět spousty nových i starých špatně zasazených a dnes již suchých stromů ve středových pásech mezi dvou až čtyřproudými silnicemi v neutěšeném stavu..
Konečně přijíždíme na univerzitu..která se jako jedna z mála věcí v Mongolsku vůbec nezměnila snad celého půl století své existence.. stejně jako nejchytřejší a nejpříjemnější mongolská geoložka Ochir Gerel.
..to jsem si ještě pořád v duchu pochvaloval jak se ten náš "výlet" letos daří a je dobře naplánovaný..
Jak nemilé bylo ale překvapení, když jsem se asi na podesaté dovolal Bayarovi - který se nám měl s Geotestem postarat o letošní jidlo, přístroje a další vybavení, co jsme si kontejnerem poslali do Mongolska.. On ten kontejner ale zůstal (už zase) jako minule někde na cestě. A podle Bayara nedojde dřív než za X dnů..což v Mongolsku muže být klidně i měsíc..
Tak a jsme víme kde..jak Baťa s dřevákama..Martin malinko propadá panice..a ne zrovna šťastně se tváří každý z nás..
No nic- jedeme vyzvednout Antona na hotel a po té se i s nim definitivně rozhodujeme - že vyrazime ještě dnes a nebudeme čekat ani den navíc (každá hodina nás stojí asi tak 300 USD) Místo čekání a přemýšlení o tom, co nas to zas potkalo, raděj pořádně zabereme a všechno co nám chybí se pokusíme během příštích dopoledních a snad ne moc odpoledních hodin nahradit tím co jde sehnat v Mongolsku - moc toho asi nebude..
A taky že nebylo..v podstatě se nám podařilo i přes roky praxe s "mongolským podpultovým zbožím "sehnat jen 3 nejkvalitnější "mongolsko/korejské" rýče - které vypadaly při srovnaní s našima "FISKARSAMA" asi jako, kdyby jste srovnávali jemný toaletní papír se starýma ruskýma novinama..
A co se týká ostatních věcí - na tom jsme byli ještě hůř..nešel sehnat ani jeden rozumnej krumpáč - jen nějaký železo napíchlé na neohoblované haluzi (větvi), rukavice pouze jak pro doktory..v jemné bílé látce..o ostatních věcech raději pomlčíme - ale co - my si v terénu vždycky poradíme..GPSky máme, laptopy a foťáky taky..mohlo by být hůř..nálada se zlepší jakmile vyrazíme.
Nakonec jsme si půjčili ještě dvě kladiva na univerzitě..dokoupili alespoň základní potraviny, vody a džus převážně čínského, částečně i ruského a mongolského původu a hned po "rychloobědě" během cesty východním směrem jsme vyrazili směr Goricho - na bázi "Polygon" - kde se každoročně aklimatizujeme, otestujeme auto a připravujeme poslední věci na vlastní expedici do Gobi..
Cesta z hlavního města probíhala mnohem příjemněji a klidněji než cesta skrze ucpané silnice plné troubících aut a tupanů..rok od roku ucpanější a v horším stavu. Ale i cesta na Goricho už není to, co bývala..každý rok přibudou tisíce nových děr a X nových stanic na výběr mýtného..holt civilizace postupuje :)
Před Gorichem se stavujeme u prvního velkého Ovaa nad řekou Tuul Gol, kde něco drobného obětujeme místním duchům a pastvcům..a už sjíždíme k řece, kde před přejezdem přes most bílí zaplatí klasicky 10* víc než co chtějí po Mongolech a už sjíždíme k řece..
Voda je sice hodně ledová, ale čistá a tak se opláchneme..někteří méně odvážní si umyjeme jen nohy..neboť voda není nejhorší..ale má teplotu asi jako by o pár metrů dál tála z ledovce..
Dejv pokouší své rybařské štěstí..poprvé v Mongolsku..bohužel ani po hod. bez úspěchu..a rybářským uměním to nebude..kde je pověst mongolských řek plných ryb.. Už dávno je vše jinak - tak jak civilizace postihuje všechny rozvojové země..a tak nějak se ztrácí i panenská příroda a s ní i její kdysi téměř nevyčerpatelné přírodní zdroje..aspoň tak jsem je viděl během prvních "miléniových expedic" já.
3.června (přejezd k Omnot Olgii)
"Dobrý ránko" zasmál se na mě Dave. "Jo, fakt dobrý..." hlavou mi projelo jak protestuje celý tělo a jak celou noc protestoval zip mýho spacáku a pravidelně se rozjížděl (většinou v intervalu dvou minut). Ještě že se na mě Dave v noci moc netulil... Jindra s Martinem už nachystali snídani - no tak ne - to oni jen tak lítali kolem auta a věcí. Po chvilce k nám Jindra doběhl s dvoukilovým balením wobenzymu (tohle není skrytá reklama - tímhle nás tam prostě cpal jak husy před zabitím), každej si ráno dal povinně pět lentilek (Anton je začal jíst až sem mu řekl, že je to dobrý na to, aby všechny orgány správně fungovaly - i ty, co mají jen muži). Konečně někdo začal chystat snídani - ten "někdo" byl zpravidla Martin a tímto bych mu chtěl poděkovat za to, že jsme neumřeli hladem ani na otravu jídlem :-D Co jsme měli dobrýho? Výbornej sladkej mongolskej chleba s českým dvou plísňovým eidamem. Po snídani jsme naskákali do auta jak Rusi do tanku a vyrazili jsme směrem na jih.
Cestu jsme si hledali sami - krajina tam byla jen mírně zvlněná - ale tak akorát, aby nebylo z jednoho kopečku vidět dál než na jeden kilometr. Najednou jsme přejeli kopec a před námi bylo stádo asi o tisíci kusech ovcí a koz. Hlava rodiny a tři jeho potomci je zrovna napájeli. Šli jsme k nim blíž, aby si mohli prohlídnout evropský turisty a aby si s nimi mohl Tuši trochu pokecat - já ten jejich jazyk nechápu - v každým slově je čtyřikrát písmeno K a dvakrát CH. Po nečekaným zdržení jsme dál hledali cestu a tohle hledání bylo skutečný - několikrát se nám cesta ztratila doslova pod kolama, nechci si stěžovat, ale tenhle řidič asi nikdy nebyl mimo civilizaci (i když nám tvrdil, že na všech lokalitách na který pojedeme už byl - ulhanej Mongol - podle Jindry klasik..). Místy se objevily písečné jazyky - nikdy nebyly vyšší než 15 cm, ale náš nebojsa se jim vždycky obratně vyhnul a projel radši jednou tak většími ostrými kameny. Nakonec jsme dojeli do Mandachu, dost nás zklamalo, že tady nemají restauraci (i když tomu by se tady stejně tak nedalo říkat). Tak jsme aspoň vybrakovali dva ze tří obchodů a koupili jsme si "výborný" čínský pivo HITE 5.5 (s 5,5% alkoholu - oni se s tím nemažou) a abychom udělali řidičovi radost, tak jsme se pokusili naplnit naši bezednou nádrž, která měla někde nahoře díru - taková pojistka proti přelití nádrže... Zbytečně jsme neobědvali a jeli jsme dál - občas jsem otevřel náš značkový malý aušus (notebook Eee od našeho sponzora Asus) a mrkl, jak se blížíme ke koordinátu. Docela jsem potřeboval, aby se řidič pustil doleva, pořád nic - nechce se mu - ale tady by to šlo!!! Nakonec jsme projeli západní části masívu až do somonu (mongolské označení pro malou vesnici) - tak tohle byl šok. Nejsme na Omnot Olgii ale na Ulugei Chid - takže se někde stala chyba - koordináty byli přehozený. Tak aspoň jsme se mrkli na starý buddhistický klášter - tady žilo tři tisíce mnichů - dnes už ani jeden, ale zůstali po nich stěny chrámů a kousek obvodní zdobené zdi. Proč je tady dnes jen několik domorodců a žádný mnich? Na to se můžete zeptat soudruha Lenina v mauzoleu... V dobách, kdy se Mongolsko stalo "spřátelenou" socialistickou republikou, tak bylo odvlečeno a zlikvidováno 300 000 nejchytřejších lidí Mongolska včetně většiny mnichů - tehdy to byl každý sedmý člověk.
My ale potřebujeme jet dál - teda spíš zpátky - do masívu. Tady řidič začal opravdu stávkovat, prej, že dál nepojede a že jeho auto není offroad -- do háje zelenýho - my jsme si ale zaplatili offroad!!! Za 80 dolarů kapesného pro řidiče (plus cenu veškerých nákladů včetně paliva) na den jsme si přece nepronajali pitomou dodávku ne?! Tohle byla docela prekérní situace - tak jsme zavolali Majigaa - krom toho, že jsme otestovali satelitní telefon, tak na nic novýho jsme nepřišli. Jindra si vzal toaletní papír a vyrazil za nejbližší kopec rekognoskovat terén.. Tady už nabíhal masív do rozumných velikostí - svahy byly příkré a kamenité - údolí zařezaný do bazické horniny a hory se pěkně špičatily v lokálním převýšení sto a více metrů. Za 15 minut dorazil Jindra, trochu ho zdržely dvě zmije růžkaté, které se snažil zneškodnit - nepovedlo se mu ani jedno - taky u sebe měl jen toaletní papír. Našel ale pěkný místo na přespání, náš protestant (řidič) se ale zase zasekl, a tak místo aby jel v štěrkovým vádí, tak jel po svahu kopečků - takže jsme daleko nedojeli. Tady už nikdo neměl náladu se s ním pořád hádat. Rozdělali jsme stany a připravili se na večerní výlet. Já, Anton a Jindra jsme vyrazili na rekognoskaci jihozápadní části masivu - Dava jsme vyslali zaznačit koordinát špičaté hory tyčící se nad zbytky kláštera. Výlet to byl parádní - slunko zapadalo tak dlouho až úplně zapadlo a my jsme sbíhali ostrý kopce po vychozených ovčích cestičkách. Po návratu nás potěšil vrchní pedolog speciální chilli-zelňačkou, Martinovi ujela trochu víc ruka, a tak z toho byla zelňačka pro opravdový chlapy - proto jsme řidiče radši už nebudili - stejně nevypadal, že by mu hladovka nějak mohla ublížit - tímhle stylem jsme ho trápili docela dost často O:-)
Večer se ještě zvedl mírný teplý vánek . . . A když kluci ještě před spaním zazpívali písničku Globální oteplování (kdyžtak se mrkni na youtube.com) tak jsem se ve stanu radši přimáčkl co nejvíc ke stěně stanu, co kdyby se Daveovi něco zdálo.
Dobrou noc deníčku - zítra nás čeká pěknej pěší výlet přes ty šílený kopce kolem nás..
Nově jsme pro Vás připravili:
Duch Khan Bogdu třikrát jinak aneb když se nás začíná bát i samotná poušť..
Podle Jirky:
Dorazili jsme zhruba 3 km od místa, kde bychom rádi rozbili tábor, ale řidič zase stávkuje. No nic stejnak je večer. Uděláme ještě krátkou rekognoskaci terénu. Anton, Jindřich a já jsme vyrazili směrem na severozápad. Jde jen o krátkou vycházku -- za hodinu jsme zpátky, takže nic co nepotřebujeme sebou neberem. Terén vypadal úžasně -- jedno prořezaný údolí za druhým s lokálními převýšeními 40 metrů. Dostali jsme se asi na vzdálenost 2 km od tábora, kterej teď kluci staví. Jediný co nás lehce trápí je počasí. Fouká severní vítr a na východě je už úplně černo, ale krásně nás to obchází po východní straně. Vypadá to, že Jindřich našel něco opravdu zajímavýho..vypadá to na uplně nový minerál -- titanosilikát neznámeho habitusu. Anton se za nama přišel podívat a řešíme, co se děje přímo na sever od nás. Vítr se rychle otáčí -- a žene nám sem pořádnou prachovou/písečnou? bouři.
Neobvykle rychle jsme se sbalili a nabrali přímý směr k autu. Vítr zesiloval. I když mám přes 80 kg, tak se mnou poryvy větru solidně házely, takže jsem občas vyběhl mimo stezku. Anton a Jindřich mi utíkali, i když jsem běžel naplno -- přece jen jsem nechtěl odevzdat Khan Bogdu to, co jsme mu vytrhli přímo z jeho kamenného srdce! Antona už nevidím -- viditelnost se snížila asi na 10 metrů - naštěstí si všimli, že jsem se zdržel. Teď už běžíme v metrových rozestupech a stejně na Antona nevidím. Vítr nám bere dech. Při poryvech musíme zpomalovat. Ve vzduchu je neuvěřitelný množství prachu, písku a štěrku. Kamínky nás řežou do očí, cinkají o zuby a perou do kůže. Všichni jsme měli jen lehký trička od Devoldu a marně vzpomínali na všechno ostatní oblečení. Kamínky, co nám obrušovali tváře, byly větší než centimetr. Museli jsme zastavit a zorientovat se. Jak? Jak se zorientovat když není vidět ani na dva metry?! Vítr fouká ze severu -- tábor je na jiho východ -- takže kamínky nás musí bičovat do levý tváře. To jediný nám určovalo směr. Když jsme přebíhali hřebeny, tak nás vítr skoro shazoval na zem -- a menší kamínky bodali jako jehly. V údolí to bylo ještě horší, vítr se točil a nesl daleko větší kamínky. Na levé ruce asi nebudu mít kůži, hlavu si schovávám mezi ramena, levé oko mám pořád zavřené, pravé střídavě otvírám.
Napadá mne -- nezbývá než věřit Jindřichovi -- ale tohle nikdy nezvládneme -- a na hřebenu se zastavit nemůžeme a v údolí přibývá písku a štěrku tolik, že vysílenýho člověka to může zasypat. Klopýtáme dál a pod nohama nám ubývají metry. Prach nás dusil a každou chvilku jsme už vykašlávali hlínu..mělo by zbýt posl. pár desítek metrů k autu..
Naštěstí nás někomu zželelo -- vítr přestává -- zvyšuje se pomalu viditelnost. Když byla viditelnost 10 metrů, tak jsme se dostali na nějakou cestu, na cestu po které jsme před "dávným časem" přijeli.
Dorazili jsme k autu, nohy se nám třesou, oči slzí, na plicích a v krku řeže, ale zvládli jsme to!! Na autě jsou v tvrzeným laku dvou až třícentimetrový škrábance. Ještěže kluci nestihli postavit stany -- neměli bychom v čem spat. Začlo pršet -- na poušti..
Podle Davida:
GPS souřadnice nelžou, proto dáváme řidiči pokyn k zastavení. Rozlámaní z cestování ve stísněném prostoru fordky se těšíme, až vystoupíme a protáhneme se. Slunce nesvítí tak jak by se na poušť slušelo, ale to nám náladu nekazí. Pracovat pod zamračenou oblohou, když vás ofukuje vlažný větřík, je přece jenom lepší, než se potit pod rozžhaveným sluncem. Ale čeho je moc toho je příliš...
To jsme měli za chvíli zažít na vlastní kůži...
Rozdělily se úkoly, vytvořil se plán na kraťoučký zbytek dne a ten zněl takto: Jirka, Jindra a Anton půjdou do nitra masivu rekognoskovat terén a odebrat první vzorky hornin. Martin provede rekognoskaci okolního terénu tábora a vyhledá vhodná místa pro kopání půdních sond a já se podívám po studnách, kde bych mohl odebírat vzorky a provádět měření.
První co se vrátí postaví tábor a začnou vařit..
Času nebylo nikdy tolik, kolik bychom si přáli, a tak jsme se dali rychle do pohybu, abychom stihli co možná nejvíc za tu nedlouhou dobu co zbývá do soumraku.
Mám namířeno na skalnatý kopec přímo přede mnou. Batoh s měřícími přístroji a lahví vody není příliš těžký, proto ho plním ještě vzorky hornin, které mě cestou zaujaly. Netrvalo dlouho a stoupám po ostrých kamenech trčících ze země na nejvyšší místo kopce a rozhlížím se do krajiny. Kromě studny, která je necelých 50 metrů od našeho auta nevidím žádný jiný zdroj vody. Až na bouřkové mraky, které se zlověstně hnaly oblohou. Ještě když jsem se kochal výhledem do okolní krajiny jsem ucítil vůni mi známou z našich luhů a hájů, kdy vzduch voněl jako když někde v okolí prší. Vítr nabíral na intenzitě a tak jsem usoudil, že nejrozumnější bude se vrátit k autu a počkat až co má dojít přejde.
Jindy by mi nevadilo, že sedím a ještě rád bych si odpočinul. Ale to cíl naší expedice nebyl. Proto jsme se zvedli a po pohledu na oblohu jsem se uklidňoval tím, že se mraky stáčí a nás to mine. Vydal jsem se proto k nedaleké studni. Tam jsem si vědrem nabral vodu a začal pracovat. Čím dál silnější vítr mi začal převracet přepravky na vodu a poletující zrnka písku odrážející se od odhaleného krku naznačovala co se za necelých deset minut rozpoutá. Uzavřel jsem poslední zkumavku a vydal se k autu. Při otočení se na obzor jsem zůstal stát úžasem a sledoval, jak se obzor halí do béžového sametu, to když se ke mně blížila písečná bouře. Jenom jsem stál a kochal se až k mrakům sahající obří stěně písku, jež vichřice unášela přímo mým směrem. Nekochal jsem se tou krutou nádherou příliš dlouhou, nepříjemné štípání zrnek písku a sílící vítr mě přiměl dát se do pohybu. Ale to už bylo pozdě a všude kolem mě začínala běsnit písečná bouře. Martin také neváhal a s blížící se bouřkou si to namířil přímou cestou k autu. Sotva se Martin dotkl dveří, vítr ukázal svou sílu naplno. Již v bezpečí jsme sledovali běsnící živel zuřící kolem nás. Díval jsem se z okna a jenom myslet na to, co se teď děje s kluky, kteří jsou ještě venku, mi nahánělo husí kůži. Minuty se zdály nekonečné a čekání, jestli se kluci vrátí v pořádku, bylo tím nesnesitelnější. Poté se z písku vynořily tři běžící postavy v ruce držící velké kusy hornin. Když se otevřely dveře a viděl jsem, že nikdo krom písku v uších si sebou nenese žádné zranění, mi spadl kámen ze srdce. Kluci byli naprosto vyčerpaní a udýchaní. Ale adrenalin ve své krvi dávaly dobře znát, když neváhaly a předháněly se ve hrůzu nahánějícím popisování, co že to objevili za "poklad" a jak s ním běželi zuřícím živlem.
Při nejsilnějším větru bylo v písečné bouři vidět sotva na par metrů. A tak nebylo divu, že si kluci cestu k autu spletli a chvíli kopcovitým terénem bloudili. Jirka jako pravý expedičník se nechtěl vzdát objevu, který s Jindrou učinili. V ruce dřímal velký kus horniny skýtající nový dosud nepopsaný minerál, jež ho činil pomalejším oproti ostatním, kteří krom vzorků v batohu už v ruce drželi pouze geologická kladívka. Ne díky štěstí ale díky zkušenostem se všichni nakonec zorientovali v nepřehledném, nebezpečném terénu a cestu k autu, k záchraně před až centimetr velkými kusy kamenů poletujícími vzduchem, našli.
Podle Jindřicha:
Konečně se blížíme k místu našeho budoucího tábora, které jsem si vytipoval už v roce 2004. Podle GPSky zastavujeme cca 3km od polohy našeho tábora před 3 lety. Krajina se vůbec nezměnila -- usmívám se -- Mordor z "Pána prstenu" je slabým čajíčkem oproti pustině Khan Bogdu a jeho ringových struktur.. ale geologové podobná místa vyhledávají a milují.. vždyť jedině na takto odlehlých a nebezpečných místech se ještě stále dají udělat nové objevy!
Vyskakujeme rychle z auta -- domlouváme se na klasických úkolech, co nás dnes čekají a vyrážíme s Jirkou a Antonem na rekognoskaci terénu, kde chci nejen odebrat první vzorky, ale i prověřit své schopnosti v orientaci uvnitř bizarního vyprahlého masivu.
Cesta ubíhá velmi slušným tempem -- až na krátké zastávky při odběrech exotických alkalických hornin máme rychlost rozhodně přes 7 k/hod -- což je pro náš odpočatý tým a přesuny terénem "pěšmo" bez zátěže plných batohu celkem typické. Dostáváme se do apikálních (vrcholových) partií severního okraje masivu a cestou s divnými pocity lehké nervozity pozorujeme, jak masív obchází ve vzdálenosti cca 30-40km docela velká černá oblaka a začíná bouřka..postupně se stáčíme na cestu zpět..
Za normálních okolností bychom se po předchozích zkušenostech vydali na cestu zpět do tábora..ale co čert nechtěl J - udělali jsme nález "století" v páskovaných aplitických žulách s ekeritovými žilami a pegmatity. Všechno nasvědčuje tomu, že máme nový minerál "obrovských rozměrů" (3 cm) z centrální zóny "titanového pegmatitu".
Jedná se o objev, co se podaří jednou..maximálně dvakrát za deset let..ne že bychom to v Mongolsku už nezažili..ale je to něco opravdu mimořádného..něco jako splněný sen paleontologa, co právě objevil nový druh dinosaura..
Každopádně pořád s Jirkou pozorujeme měnící se počasí..začíná se nápadně a rapidně horšit..bouřka se stáčí na západní straně masivu ve vzdálenosti cca 25 km směrem k nám..sice pomalu..ale jistě..pozorujeme duny -- které zrychlující vítr zvedl jak pírko..a začíná vznikat šedohnědá hradba písečné bouře..
Po 30 vteřinách je to jisté -- rozhodně nás zasáhne.. teď jde jen o to kde a jakou silou. V této části masivu se není kam schovat.... aspoň ne dobře a ne na delší dobu..nikdy netušíte jak dlouho taková bouře bude trvat a už vůbec ne s jakou intenzitou proběhne.. máme jen trička a šortky což nám na odvaze bojovat případné hodiny s živlem za nějakou větší terénní vlnou nepřidává - vždyť v minulých letech jsme zažili bouřky a poryvy co sedřely během 20 minut skoro všechen lak z terénního auta..některé bouřky se točily, vracely a trvaly hodiny, jiné jen minuty..
Přemýšlím nad ostatními čtyřmi členy naší výpravy..jestli už jsou v táboře.. v autě.. nejdou nás doufám hledat.. snad budou troubit..abychom je líp našli..pokud bude moc prachu..milion myšlenek za vteřinu..věřím si -- dobře to dopadne -- už jsme to nejednou zažili..ale příjemný to nebude.
No nic popereme se s tím -- při shánění zatoulaného Antona -- co si blížící bouřku v klidu fotil cca 100 m od našeho nálezu -- kalkulujeme a rozhodujeme se, že posledních 1500 m poběžíme "známým" údolím a co nejpřímější cestou..pokud by klesla viditelnost pod pár metru ..máme ještě v záloze GPSky..
Jirka si bez debat bere velký batoh s kameny -- všichni dobře víme, že má nejlepší kondici a vyrážíme.. od zlomu směru postupu bouřky a zvednutí dun neuběhly snad ani 2 minuty.. jde to dobře.. první stovky metrů zvládáme s přehledem a opravdu sprintem.. udusaný kamenný pouštní povrch nám v tomto nahrává.. ale pořád zbývá obrovský kus cesty.. když se do nás písečná bouře poprvé opře.. skoro to podrazilo nohy nejen Antonovi.. ale viditelnost zatím ujde.. nějakých 100 m.. po dalších 100 metrech klesla na 20 m a snižovala se dál až na cca 10 m.. Jsme za polovinou cesty - tou dobou si křičíme s Antonem do uší -- že musíme zpomalit kvůli větší bezpečnosti i Jirkovi -- kterého vydobyté vzorky hornin v kombinaci s únavou ze sprintu začínají zpomalovat..Jirka nás dobíhá -- křičíme na čem jsme se dohodli..ale mám pocit, že už se asi ani neslyšíme.. skučící vítr hurikánu a pískem ucpané uší ohluší cokoli..nicméně všichni chápeme vážnost situace..
Od tohoto okamžiku běžíme těsně vedle sebe a stejně se taktak vidíme -- viditelnost klesla pod 2 m.. pomáhá nám v určení směru kvalifikovaný odhad terénu a směr větru..který se jen tak nezmění, vyráží dech z hrudníků. Ve vznosu je neuvěřitelných tun prachu, písku a dokonce i větších kamínku (nad 1 cm). Kamínky nás řežou po celém těle i přes trička. Kryjeme se trochu lehkými batohy -- Jirka i vzorky..ale moc to nepomáhá..nesmíme přestat postupovat správným směrem -- už to podle mě nemůže být dál jak 300 m, vždyť už jsme v údolí -- tady se musíme stočit tak o 30 stupňů k jihu. To už zvládneme .. jen dohledat auto -- v nejhorším najdeme jeho polohu podle GPSky, co už mám nažhavenou v kapse..
.. dorazili jsme na cestu, po které jsme sem přijeli..až teď si většina z nás nejspíš řekla -- jo toto už zvládneme -- navíc trochu klesá intenzita bouře -- ale i přesto nás prach dusil neuvěřitelnou silou.. ani trička přes nos moc nepomáhala..
Konečně dorážíme z určitě ne posledních sil k "přeparkovanému" odřenému autu..ve kterém se krčí všichni čtyři šťastně se usmívající členové expedice..a šťastní do něj skáčeme i my. Ještě dlouhé minuty jsme mezi povídáním o nálezu i neuvěřitelně silném průběhu živlu vykašlávali zbytky prachu a písku smíchaného na něco jako hlínu..
Po půlhodině začíná pršet a s klesajícím smívaným prachem se začíná pomalu zvyšovat i viditelnost.. jediné co mi běží před očima je spokojený usměv všech v autě -- prostě jsme jen šťastní, že jsme to běsnění přežili a že ani duch Khan Bogdu neuspěl se svým ďábelským plánem jednou provždy ukončit naše projekty "Scientific research of Mongolia"..od tohoto souboje s nejsilnějšími živly přírody se nic podobného neopakovalo..a objevů začalo nápadně přibývat..že by se nás a naší smělosti začínala bát i samotná poušť?